Normální život. ...oh, wait a minute!

Bolení kotníku, o kterém jsem psala v předchozím příspěvku, mi přineslo normální život. Štěstí a stabilitu. Vnitřní vyrovnanost. Fajn práci, skvělýho muže. Bylo to všechno tak super, že ani nebylo nad čím filosofovat, nadávat a ani brečet.

A pak mě kotník začal bolet zase, přišel posranej covid a spolu s ním šly do hajzlu skoro všechny skvělý plány, co jsem na loňský a letošní rok měla.

Jenže víte, co je horšího, než celej covid? Sen. Sen, co se mi včera v noci zdál. O něm. O něm, o kom vím, že ho nikdy nebudu mít a ani ho reálně mít nechci, protože na to jsme příliš rozdílní. Jenže pořád tam někde v té hlavě je, protože tyhle věci se racionality neptají. A ten sen mě až příliš tvrdě hodil do minulosti a přivolal zpátky ty pocity, které jsem před lety měla, a o kterých jsem byla kurevsky ráda, že jsou pryč.

Prolnutí snů a reality. Nejlepší chvilky vytřídané šíleným mindfuckem a následným breakdownem. Okamžiky, kdy člověk sám nechápe, jestli to, co se kolem něj dělo, byla fikce, nebo reálnej svět. A jeden vůbec nechápe, jak se tam dostal.

Meh.