Sklizeň

Tak a je to tu. Živelná pohroma se vrací na místo svého působiště, aneb Rebeca opět smí zasednout ke svému notebooku za svým stolem (Žije mezi trilobity [nebo trilobyty?] a wi-fi do jejího pokoje ještě nedorazilo) a je jí povoleno se konečně plnohodnotně věnovat všemu tomu, co uzná za vhodné.

Po mnoha letech jí nejspíš začal chybět ten správný adrenalin, tak se rozhodla, zopakovat si svaťák. Nechávání si všeho na poslední chvíli je její celoživotní neřestí a když pak přede dveřmi nedočkavě stepuje nějaké to pá, pá, lá, lá v podobě druhého F, věřte, že se nadledvinky téměř nepřetrhnou a i nějaký ten bungee-jumping se může jít se svěšeným ocasem zakopat.

Že píšu nějak jinak než v předešlém semestru? Jinak než loni?

Ano, asi jsem pár věcí přehodnotila a v tuto chvíli je vidím jinak. Že je zítra možná budu vidět zase v jiném světle? Nevadí. O tom ten život je.

Když jsem se v minulém semestru šla s nulovými vědomostmi natruc nechat vyhodit z té dosud nejtěžší zkoušky a zcela nepochopitelně odešla se známkou C, došlo mi, že pokud mě Život/Osud/Cokoliv na té škole ještě držet hodlá, má to nejspíš nějaký pádný důvod.

Dobrá tedy. Vzhůru do boje.

Na tři dny jsem se dobrovolně uvrhla do askeze, svou domácí sbírku alkoholu přehlížela, basu (Hrací. Ne pivní. Prosimvás.) do krabice zavřela, knihy poklidila, zbytečným surfováním na internetu neplýtvala, přehnané fyzické aktivity nevyvíjela a dokonce účast na tradiční univerzitní session odmítla.

Jen jídlo, čaj, káva, skripta a občasné procházky v podzimním sluncem zalitých ulicích.

Poslední den stav ála amaroun, tři Lexauriny na cestu a hurá na to, děj se, co dít se má.

Ovoce sklizeno. IS se zelená.


A já se tak konečně mohu pustit do podání žádosti o postup do dalšího semestru, jak-chci-dlouhého-slavení, čtení té giganticky tlusté knihy, co mi byla zapůjčena a prostě všeho, co se mi zachce.

Já, Rebeca, stále student.