Am Rande bemerkt...

GUTEN RUTSCH!!!

Was gibt es neues?

Also, was passiert?

• Uspesne jsem promenila neskutecnou furu Euro za pivo. Potrebuju zasoby na silvestrovskou noc a taky pote do Ceskeho Absurdistanu, jelikoz tam chci mit zasobu neceho dobreho na piti. A abych si u kasy nepripadala jako barbar/nasoska/student, tak jsem pro jistotu do voziku prihodila i jedny Zeitung. Jsem prece kulturni osoba, ze ano. Tak.
  
• Uspesne jsem promenila jeste vetsi obnos Euro za pecivo a ostatni Lebensmittel. Opet do zasoby do Ceskeho Absurdistanu, jelikoz tam chci mit neco dobreho na jidlo.
  
• Planuji i koupi kufru, abych svoje zasoby pozivatin mela jak transoprtovat.
  
• Patram, kde se da koupit fura trpelivosti, abych to v Ceskem Absurdistanu jeste chvili prezila.
  
• Cely Berlin odpociva pod bilou perinou, jelikoz minulych 24 hodin temer nepretrzite snezilo. Nepopsatelne uzasna atmosfera, vanocne-silvestrovska nalada, lide na ulicich se smeji, bavi a kouluji. I ti, co se neznaji, samo sebou. Tolik snehu v Ceskem Absurdistanu nepamatuju a tak vesele cloveci tvare uz vubec ne.
  
• Minule dve noci jsme se vyborne bavili a propijeli dalsi sumy Eur s mistnimi Turky. Vtipne. V Berline jsem po xte a znam tu uz x Turku a temer zadneho Berlinana. Navic se me jedna Brazilka hned prvni den ptala, jestli jsem z Istanbulu. Svet se zblaznil, drzte se! Copak se svou temer snehove bledou kuzi ozdobenou desitkami pih vypadam jako Turek?!
  
• Na Campusu to zacina byt zajimave. Z GLS Sprachschule se pomalu ale jiste zacina stavat GLS 902 10. Staci? No, ja bych rekla, ze ano.
  
• A uz nevim co psat a ani se mi uz nic psat nechce, jelikoz jsem byla prave eingeladen na kafe. A taky chci fotit tu snehovou nadilku vsude kolem. Abych si mela cim v Ceskem Absurdistanu spravovat naladu. A taky se hodlam poradne nadlabnout. Ostatne jako pokazde, kdyz jsem tady.

Pisnicky XXI

Berlin - In Extremo

"Frisches Fleisch was Geld versäuft,
mal sehn, was in Mitte läuft..."

A nikdy ne jinak.

Neue Hoffnung?

S kazdym novym dnem se ke mne dostava vice a vice zajimavych a podstatnych informaci.
S kazdou z nich mi do zil proudi dalsi davky nadeje a viry v uspech.

Jen v malo zivotnich okamzicich jsem citila takovou touhu po ziti jako ted. Ted a tady. V cevach mi rine zhava a ziva krev plna odhodlani a ne to line, lepkave bahno, co bezne. Najednou nemam pocit, ze ze me cele okoli saje energii a s kazdym dnem me jen pomalu zabiji.

Myslim, ze se konecne vyjasnilo a mlha se roztrhala. Na obzoru se pomalu rysuje budoucnost. Budoucnost, ke ktere sice vede trnita narocna cesta plna slz, padu a obcasne beznadeje, ale ja citim, ze je to cesta spravna.

Drze mi pesti, mozna se mi opravdu v pristim roce podari zacit uplne novy zivot...

Neuspechu se nebojim. Bojim se jen jedine veci. Sama sebe. A toho, ze se v nejakem okamziku slabosti rozhodnu vzdat. Nesmim. Nemuzu dopustit, abych si sama poslapala svuj sen. To, v co verim od malicka a co me pohani kupredu v kazde sekunde meho byti.

Nyni to vsechno mam temer na dosah ruky. Podobne jako pred dvema lety, kdy jsem vedome zabocila do jedne odbocky a svuj sen si tak odlozila.

Jetzt oder nie, sag ich zurzeit häufig zu mir.


_{Dodatek: Mam pocit, ze se mi hlava rozstreli na tisic kousku. Jeden by neveril, jak je pro me najednou slozite, premyslet a psat cesky. Hlavne tak, aby to davalo smysl.}

Denni heslo c. XXVI

Sice uz par let stary vyrok, ale dnes jsem si na nej po dlouhe dobe vzpomnela. A pobavil me stejne jako tehdy. Jako tehdy v davne minulosti, kdy se v me hlave zrodil. No, to by me opravdu zajimalo, co mi jednou zivot nadeli...

"Provdam se za Berlinana, ktery se bude jmenovat Platz. A spolu budeme mit syna, ktereho pojmenujeme Alexander."

Pisnicky XX

ASP - Wer sonst? (Einhorn Radio Edition)

<sub>"Kein Zuhause mehr im Mutterschoß und heimatlos,
treiben wir zur Dunkelheit.

So sind wir immer auf der Reise wie in Eisenketten,
wie in Sträflingskolonien.
Die Reihen ziehn sich scheinbar endlos hin ganz ohne Sinn.
Willenlos kann keiner fliehn.

Du bist das Kettenglied, das fehlt,
das um uns zu retten sieht was zählt.
Fragst du dich denn nicht zu sehr wann?

Frag dich nur noch: Wenn nicht du, wer dann?

Du bist der Schimmer im Turm.
Wer sonst, wenn nicht du, kann es sein?
Du bist die Stimme im Sturm.
Wer sonst, wenn nicht du, kann es sein?

Du bist das Licht am Horizont,
verbrennst dich selbst als Leuchtsignal.

Es zählt nur: Jemand muss es schreien.
Wer sonst, wenn nicht du, kann es sein?

Doch du willst endlich wieder sprechen, endlich nicht mehr schweigen
und willst, kann es auch leicht zerbrechen, endlich Rückgrat zeigen..."</sub>

Ich will. Ich kann. Wenn nicht ich, wer dann? Wer sonst?
Chci. Dokazu. Vim.

U-Bahn

Zacinam chapat, proc je v Berline tak nelidsky necesky drahy Regionalverkehr.
Protoze s kazdou zakoupenou jizdenkou si platite nejen dopravu po miste o rozloze mocmocmoc kilometru, ale i vstup do Obludaria. Jinak se nektere Linie snad ani nazvat nedaji.
Takze pokud se chcete pobavit nebo jen presvedcit o tom, ze vy sami jste opravdu jeste normalni, vrele doporucuji tento nezapomenutelny zazitek.

A do U8 me uz nikdo nikdy nedostane ani heverem. Asi si pro spraveni nalady zajedu Richtung Spandau.

Jsem zamilovana

Dovoluji nase nebo nemecke zakony, aby se nekdo provdal za mesto?

Denni heslo c. XXV

"Lide, touzici po ziti v Berline, se deli na dve skupiny:
Prvni skupina jen neustale beduje a lamentuje nad tim, jak je pro nas, jakozto Cechy, temer nemozne, ziskat v Berline praci a byt, protoze a protoze a protoze.
A ta druha? Ta neresi a uz tu davno bydli."

Weihnachtstag

Byl to zvlastni pocit. Prvni Stedry den v zivote, ktery jsem netravila v miste, jez jen z nejakeho podivneho zlozvyku nazyvam domovem. A o to zvlastneji jsem se citila, kdyz jsem najednou mohla byt tam, kde se doma citim od prvni chvile.

Po vydatne snidani (Sortiment vicezrnneho chleba, bileho chleba, syru, jogurtu, Nutelly, dortiku, rohliku, bulek, crossaintu, lososa, carpacia, sunky, zeleniny, kompotu, ovoce, marmelady, medu, caju, kavy, dzusu... Miluju to tady! - Kdyby to nahodou jeste nekdo nevedel) jsem se nejdrive na doporuceni M. vydala objevovat krasy Nikolaiviertel. Musim priznat, ze o existenci tohoto mista jsem dosud nevedela. O to vetsiho prekvapeni se mi dostalo. Hned vedle panelove dzungle Alexu se ve stinu Rotes Rathaus krci staricke nostalgicke domy a krivolake ulicky, jakoby ukradene z nejake nemecke pohadky z jineho stoleti.
Nutnosti samozrejme byla i navsteva obchudku se suvenyry, kde jsem sice vycerpala pridel penez na dalsi dva dny, ale kdyz jsou ty Vanoce...

A co dale? O ano, moje typicke a neodmyslitelne bloumani P-Bergem a premysleni o nesmrtelnosti chrousta. Prohledla jsem si dum, v nemz prebyvam ve svych smyslenych pribezich na dobrou noc, potkala dva nadherne stare Mercedesy, dukladne vymrzla a rovnez stihla pochopit mnoho veci a sama v sobe rozlustit nekolik zasadnich otazek. Zahady se pomalu stavaji rozlustenymi, ted uz je jen na case zacit veci resit a realizovat plany.

Nikdy jsem nejak neregistrovala, kolik je tu v okoli vlastne kostelu. Az ted, kdy se ve vsech navecer zplna rozezvucely zvony a cely Prenzlauer Berg dostal nezamenitelnou a hodne zvlastni atmosferu. Sero, zvony, lide tise proudici ulicemi, rodiny s detmi, pary ruku v ruce... Pripadala jsem si jako nezucastneny divak nejakeho filmu... Filmu plneho emoci, radosti a stesti...

A jeste maly poznatek k vanocnim pranim, jez mi na stedry den prisly. Krome par typickych kycoidnich hovadin, jez lidi snad jen ze slusnosti a ze zvyku posilaji celemu telefonnimu seznamu, me donutilo k zamysleni par prichozich sms. Nejspis zacnu zasadne prehodnocovat, kdo v mem okoli si zaslouzi oznaceni pritel, jelikoz valna cast tech jedincu, ktere jsem pokladala za sve pratele se neobtezovala napsat mi ani zabuceni. Oproti tomu si na me vzpomnelo par osob, do kterych bych to sice nerekla, ale o to vice me jejich pozornost potesila.

Überraschung

Pred mym odjezdem za lepsimi zitrky mi B. prala, at si dosytosti uziju vsudypritomneho sortimentu tech delikatnich nemeckych piv. Nacez jsem z legrace namitala, ze vzhledem k te siberii, ktera panuje venku, pripada v uvahu leda pivo svarene.

Jenze ejhle! Hadejte, co maji na Weihnachtsmarktu primo na Alexu? Ano, spravne. Glühbier!
Neco takoveho jsem videla poprve v zivote. A abych pravdu rekla, nejdrive jsem byla skalopevne presvedcena, ze se jedna jen o nejaky nejapny predvanocni Witz. Nikdy predtim by mi neprislo na rozum, ze by nekoho mohlo napadnout svarovat pivo. Nemci jsou holt ve vsech smerech ponekud napred.

A to bych samozrejme nebyla ja, kdybych si existenci a Geschmäck Glühbieru nesla temer okamzite (Nejdrive jsem se musela prestat divit a podat svou spadenou celist) empiricky overit.

A vysledek? Sice to pivo pripomina leda svou penou, ale chutna to vytecne. Nejvice by se to dalo pripodobnit ke svarenemu Belle-vue Kriek. Chut lehce korenena, s visnovym aroma.
Vrele doporucuji. Mnam.

Fast umgeschaltet

Ich hab riesengrosse Kopfschmerzen. Das Deutsch tut mir weh!

Erster Tag

Sotva jsem svemu zaludku doprala snidani v podobe kofeinove kavy (Endlich!) a vyberu ze svedskeho stolu, odporoucela jsem se do pokoje na campusu. Tam jsem samozrejme okamzite prachsproste vytuhla a mela pulnoc az do odpolednich hodin.
Ano, prvni den utekl na muj vkus az moc rychle.
Po dukladnem spankovem restartu sveho systemu jsem mne prinalezejici telo nechala nalezite promrznout, za coz jsem ho pote smirlive odmenila rozmrazovacem v podobe par svaraku na vanocnich trzich pod Fernsehturm.
Prochazejice Prenzlauer Bergem a mirice na Alex jsem mela sto chuti brecet radosti. Uz jen z te sily okamziku. Kdyby mi ovsem ty slzy nechtely okamzite zamrznout a oblicej jsem nemela kompletne ztuhly zimou. Cela prokrehla, vyhladovela, ale pritom stastna tak, ze se to neda nam dostupnymi slovy vyjadrit.
Rovnez jsem ponekud prehodnotila jeden svuj nazor. Ne ze miluju vuni berlinskeho metra, nybrz vune berlinskeho metra je hned po vuni letni noci vuni ze vsech nejuzasnejsi. Tak.

A ano, opet se mi potvrdilo to, co vim uz davno: Lide se tu na vas usmivaji, bavi se s vami, radi ochotne poradi, s taskou pomohou do schodu u metra, ci vam ji sami od sebe odnesou az do pokoje na campusu. Kdo kdy o Nemcich prohlasil, ze jsou studeni cumaci, je bud zamindrakovany idiot, nebo nikdy v zivote nenavstivil Berlin.

Nyni me omluvte. Jdu se konecne po tech uplynulych deseti hodinach najist. A rekla bych, ze nasledne opet navstivit risi snu. I kdyz... Prozivam nyni sen nebo stale jeste ziji v realite? Kdo vi.

Zielpunkt

Kratce pred pulnoci jsem usedla do madarskeho autobusu, nechala se uvitat madarskou stewardkou a temer okamzite me prepadl hluboky spanek. Tahle cesta byla... Zvlastni. Uplne jina, nez vsechny predtim. Zadne ceske prihranici, lesy, serpentiny, ani lehke devy ve vykladnich skrinich, zadna zastavka v Drazdanech... A hlavne mi vubec nedochazelo, kam to vlastne jedu.
Procitla jsem a cedule mihajici se za okny mi jedna po druhe nadsene hlasily aktualni novinky. Nejspis se trumfovaly, ktera z nich prinese tu nejzajimavejsi. "Berlin 180 km, Berlin 170 km, Berlin 140 km, Berlin 130 km... Berlin - Zentrum 30 km!"

Jeste v okamziku, kdy jsem soukala papirova Eura do automatu na jizdenky, ci nasledne cekala na U-Bahn, mi stale jeste odmitalo dojit, kdeze to jsem. Realitu jako bych vnimala az odkudsi z dalky. Az po chvili...

Miluju tu nezapomenutelnou vuni berlinskeho metra, miluju to nezamenitelne: "Zurückbleiben, bitte," miluju to aroma cerstveho peciva, jez na stanicich pronika do soupravy, miluju ty prazdne flasky od piva pod sedackami, miluju ty ochotne lidi, kteri vam s tou obri taskou sami od sebe pomuzou ze schodu a miluju i onu novou tvar tohoto mesta, kterou jsem dosud neznala - tvar, ktera je sice chladna a tise se choulici pod snehem, ale ani to ji neubira nic z jeji ryzosti a dobrosrdecnosti.

Rebecko, vitej doma! Doma!

Písničky XIX

Odjíždím.

_{"People I know, places I go, make me feel tongue-tied
I can see how people look down, they're on the inside
Here's where the story ends
People I see, weary of me showing my good side"}

Tento rok pro mě končí dneškem.

_{"It's that little souvenir of a terrible year
Which makes my eyes feel sore
Oh I never should have said, the books that you read
Were all I loved you for
And it's the memories of your shed that make me turn red
Surprise"}

Bilancuji, jako by byl Silvestr.

_{"Crazy I know, places I go
Make me feel so tired
I can see how people look down
I'm on the outside
Oh here's where the story ends"}

Ačkoliv kdesi hluboko v sobě mohu teoreticky nalézt pocity nostalgie, tak je tam hledat nehodlám. Mám neskutečnou radost. Ze všeho. Cítím sílu. Cítím naplnění.

_{"It's that little souvenir of a terrible year
Which makes my eyes feel sore
And who ever would've thought the books that you brought
Were all I loved you for
Oh the devil in me said, go down to the shed
I know where I belong"}

Vím, kam patřím. A taky tam právě mířím.

_{"It's that little souvenir of a colourful year
Which makes me smile inside
So I cynically say, the world is that way
Surprise
Here's where the story ends"}

Here’s where the story ends - Sundays

Praha

V mezičase a v meziprostoru.

V důvěrně známém bytě, v tom nejhezčím mezonetu, jaký jsem kdy viděla, usrkávám parodii na kávu (Káva bez kofeinu) s parodií na med (Clever "med") a pozoruji okna přimrzlá v rámech.

Čas se zastavil. Zamrzl jako celý svět tam venku.

"Mně se nic nechce. Pustíme si nějaký film a dáme si to Lambrusco..."

Minulost je pryč, budoucnost ještě nenastala. Pamatujete si na ona úzmení nikoho, jež se vždy nacházela mezi hraničními přechody jednotlivých států?

Mlžný opar a chlad. Mezi prokřehlým trnovím bez života tepe srdce. Tak žhavé, plné očekávání a lačnící po žití. Čeká na výstřel startovní pistole.

Ticho a klid. Klid před bouří. Jen nadledvinky si tiše špitají o té dávce adrenlinu, jež se pomalu chystají dát na plotnu a za stálého míchání a přilévání uvést k varu.

A já jsem tak nevyslovitelně šťastná...

Předsevzetí

Je to zvláštní. Takovými podivnostmi, jakými jsou například novoroční předsevzetí mě nikdy v životě nenapadlo se zabývat, natož si nedejbože sama nějaké dávat.
Jenže během posledních dní/týdnů mě samotnou překvapuje ten fakt, že se mi jedno takové předsevzetí tvoří v hlavě. Jen tak z ničeho nic. Samo od sebe. Kde se vzalo, tu se vzalo, prostě se tam ocitlo a nenápadně na mě pomrkává.
Jenže co s ním, chuďátkem? Mám rovnou zbaběle rezignovat a narovinu mu říci, že se domnívám, že nemá přespříliš velkou šanci na úspěch? Nebo pokusit alespoň o něco? Či se za něj dokonce rvát zuby nehty?
Asi se nechám překvapit. Navádět se náhodnými životními situacemi a poslouchat instinkt.
Staniž se, co stát se má.

Realizace plánů

Skóre:

• Vymyslet a uvést téma seminární práce
  
• Podepsat a povyřizovat nějaké smlouvy
  
• Jít napsat závěrečný test z maďarštiny
  
• Jít napsat test z dalšího předmětu
  
• Nechat spravit brýle
  
• Koupit lístek do Prahy
  
• Zhlédnout mé nové dvd
  
• Domluvit se a zajít na to slíbené francouzské víno
  
• Sesmolit a zdárně odeslat závěrečnou práci do "všemi-studenty-neoblíbené-srágory" - Bod ze všech nejdůležitější!
  
• Sbalit si notnou dávku teplého oblečení a nezbytných potřebností pro pobyt v Berlíně
  
• Vyřídit jeden telefonát
  
• Jít se k panu doktorovi nechat opíchat Pendeponem
  
• Možná si ještě před odjezdem zajít do kina

Uf, kdyby mně se chtělo alespoň z poloviny tak, jak se mně nechce...

Plány

Mžourám do tmy, na pomoc ke svému probouzení svolávám kávu a sepisuju si seznam věcí, které tento týden opravdu nezbytně musím udělat. A jak tak na to všechno vypsané pěkně pod sebou koukám, je nasnadě si hlavně oblřímím písmem vytyčit nezbytný bod číslo jedna:

Hlavně se z toho všeho neposrat!

Vánoční dárky

Jak jste na tom vy? Máte? Sháníte? Sháněli byste, ale vaše konto trpí anorexií? Nebo celé Vánoce okázale ignorujete? (Ať už z důvodu absence křesťanského předvědčení, či z všudypřítomné rebelie proti všemu, čemu se věnuje majorita lidské populace.)

Moje svátky budou letos nejen bez dárků, ale i bez kapra. Proč? Protoč. Tento rok jsem nakoupila prezent jen jeden. Pro sebe. A že šlo o ten nejdražší dar, co mnou byl vůbec kdy pořízen. Padlo za něj relativně mnoho Euro a v průběhu času ještě spořádá další.

Tak.

A že už začínám být docela zvědavá, jak mi vlastně poslouží. Budu z něj mít radost? Zklame mě? Proběhne vše neutrálně? Nebo jako úplně všechno během letoška - ve stylu horské dráhy?

Humorné priority životní

Člověk se čas od času zamyslí a kromě toho, že to bolí, se nestačí divit, co za podivnosti mu v té hlavě uvízne, zatímco se ty podstatné věci kamsi nadobro vypaří.

"Nedohazoval nám tehdy nějakýho Němce?"
"Jo, myslím, že jo."
"Hmmm... A nepamatuješ si, co o něm říkal?"
"Nene."
"Kruci. Hlavně že si obě pamatujeme tu hodinovou diskuzi o německých knedlíkách."

Probůh, už zase?!

Dlouhá chvíle v kombinaci s přístupem k internetu, konkrétně bulvárním hororskopům, není žádná výhra. Zvláště tehdy, když máte mít zabořený čumák do učení, seminárkování a esejování nebo se chystat na (nejspíš fyzicky i psychicky náročné) svátky.

Náš stát má zjevně málo peněz z daní nebohých poctivých poplatníků, tak z určitého znamení hodlá udělat alkoholiky.

Tip na dnešní večer: Potřebujete-li zklidnit roztěkané myšlenky, zajděte s přáteli do baru nebo na skleničku.

Jak? Tak.

Písničky XVIII

Šibenice - Divokej Bill

_{"Jak je to ještě daleko k šibenici?
Jak je to ještě daleko k márnici?
Jak je to ještě daleko, kdo to ví?
Kam tahle cesta mě dovede?
Jak je to ještě daleko ke katovi?
Všechno, co mě kdy bolelo,
skončilo na týhletý trase.
..."}

Ne, už mě to opravdu nebaví. Všechno. Shořela jsem jako Fénix. Nyní už jen čekám na probuzení a povstání z popela...

Prozřetelnost horoskopová

Světe, div se. Lehce přistupidnělé internetové horoskopy dokážou být občas i výstižné a pravdu opravdu předvídající.

Aneb skromné tipy pro mé znamení na zítřejší den:

Peníze: Nakupte si alkohol.

Tip na dnešní večer: Večer ve vinárně je příjemný.

Zdraví: Dejte si pozor na kocovinu.

Možná...

Možná, že mě čekají ty nejzajímavější Vánoce v životě (Vyjma dětství, samosebou), ačkoliv jsem jim celý rok ve svém srdci malovala scénář na hony vzdálený...

Možná, že mě čeká i ta nejvysněnější silvestrovská noc, i když jsem si po celý rok přála, aby vypadala zhola jinak...

Možná, že mě čeká i nový život, ačkoliv to by bylo to poslední, co bych si posledních pár tak dokonalých let přála...

Možná, že závěr letoška bude nejveselejší...

A možná, že nejsmutnější.




Možná, že už z toho všeho taky skončím v blázinci.




A možná, že to vlastně všechno bude úplně jinak.

Srážka zrcadel

Opět nějaké to sebepoznání skrze druhé lidi?

"To je ale tragéd. Nad vším musí sáhodlouze přemejšlet a když už něco popisuje, tak je všechno na nic, všichni lidi kolem divní a nic prostě nevychází tak, jak by mělo. Ale když už to má v závěru shrnout, tak to vlastně bylo fajn a těší se na příště. ... Aha. ... On je vlastně taky Váha..."

Živote, už dost... Prosím...

Jsem ve stavu, kdy nedokážu jíst, nedokážu spát. Nedokážu ani poslouchat hudbu či vydržet nad knihou. Dokonce i vyklapávání těchto pár nic neříkajících liter je pro mě v tuto chvíli co do náročnosti srovnatelné s rubáním v uhelných dolech. Takhle už to dál nejde... Proč to musí být všechno tak složité, komplikované, náročné a až k nepřežití bolestivé?
Nikdy bych bývala nevěřila, že mě kdy napadne něco takového, natož že bych to kdy vypustila z úst místo toho, abych onu myšlenku nezadusala do hlíny již v jejím prvopočátku.
Ale já si nemůžu pomoct... Celého Berlína bych se v tuto chvíli vzdala, kdyby tento čin pomohl vyřešit problémy někoho, na kom mi záleží...

Písničky XVII

Na odchodu z domu poslednímu podzimnímu slunci vstříc, s rukavicemi na rukou, doléhá k mým uším z kuchyně rádia šum...

<sub>"Ty jsi těžkej pohodář
a já brečim si do vany

Láska bodá jako nůž!
Tak ať táhne, už chci mít klid!
..."</sub>

Musím se pousmát. Kolik je tomu už let? Šest? Sedm? Tak neskutečně dávno... Všechno... Všechny ty tehdejší problémy -nácliteletého jalového hovězího zdají se nyní tak abstraktním pojmem, jakoby z brakových časopisů na křídovém papíře vystřiženým...


eSeMeS - Lucie Bílá

Rychlostudium

Kam se na mě hrabou všichni ti fešáci a nány z Plzně. Koupel, oběd, naučení pěti lekcí maďarštiny a to všechno za necelé tři hodiny. Tomu aspoň říkám výkon! Chci titul!

All in all...

...it's just another brick in the wall.

Ideální plán na nedělní večer

Vörös bor és magyar nyelv.

S chutí do toho, půl je hotovo. Snad.




A kurva életbe!

Zamačkávám slzu (n)ostalgie

Zítra tomu bude již dvacet let.

Zeď nám spadla, zeď nám spadla,
kdopak nám ji postaví?

Zní to téměř až neuvěřitelně. Ještě mám v živé paměti všudypřítomné oranžové telefonní budky, Trabanty závodící se Škodovkami, samoobsluhy Pramen, vozy veřejné bezpečnosti či vyvěšování českých a sovětských vlaječek za okna a přitom tomu je už dvě desetiletí.
Občas mám pocit, že si z této doby pamatuji téměř vše, zatímco věci, kterých jsem se účastnila včera, jsou již dávno v propadlišti dějin.

V pondělí bude tedy třeba dopřát si na probuzenou kávu z hrníčku DDR, nacpat svých přenosných pět švestek do tašky Trabant de luxe, můj hrudník do trika Held der Arbeit, vklouznout do tesilových kalhot, cestou si vystát frontu kvůli pár oťukaným banánům a na přednášku hurá stylově.

O radosti

Zajímavé přednášky. Státní svátek připadnuvší na ten nejlepší možný den v týdnu. Promítání fotek ze stáže v Berlíně. Uvědomění si dalších důležitých věcí. Díl interesantních novinek z blízkého i vzdálenějšího okolí, k tomu špetka drbů. Posezení v útulných podnicích s úžasnými lidmi. Přívětivá obsluha.

"Jestli děláme samostatně přílohy? Ale klidně, není problém..."

"Slečno, máte krásné brýle."

Po dlouhé době zjištění jak vlastně chutná pivo. Náročné cesty domů ruku v ruce. Zakopávání o vlastní nohy a stín. Zpěvem protkávané noční ticho.

"Ich such die DDR und keiner weiß, wo sie ist
Es ist so schade, daß sie mich so schnell vergisst..."

Pára u úst, barevné listí pod nohama. Utržené knoflíky u kabátu. Zima ve vzduchu, radost v srdci.
Život je nádherný.




...a za chvíli cesta do Prahy. Oslavě jedněch narozenin vstříc. Zpomalte ten vlak našeho bytí. Na této trase se mi líbí.

Jedna medická

Aneb menší diskuze na téma příbalových letáků a vedlejších účinků medikamentů.

"Stačí, když se v souvislosti s braním léku ten nežádoucí účinek projeví u jednoho pacienta, aby to tam museli uvést."
"Tak to aby letáky k hormonální antikoncepci začali tisknout na traktorovej papír."


"Oni do těch letáků prostě musí dát všechno, co se u koho vyskytlo, ale někdy to není tím lékem samotným."
"...může způsobit pády pod auta, pokousání hmyzem..."
":D"

Dobrý den, jmenuji se Rebeca a mám problém. Můj doktor je idiot.

O nesporném lékařském talentu a právoplatně zaslouženém titulu svého praktického lékaře jsem se s vámi již podělila. Musela jsem. To se zkrátka v danou chvíli nedá jinak, jelikož se mi po takových návštěvách v ordinaci mandibula vždy kývá překvapením až kdesi u kolen.
A ano, dnes tomu není jinak.

Vykročila jsem si pro svou měsíční dávku kulturní plísně do žil do svalu do sedacího tuku. Přišla jsem, pozdravila, ulehla, oděv vykasala... A čekala. Čekala dlouho a předlouho, než pan Supermudr uvaří kašičku.

"On umí píchat injekce? Nikdy jsem ho nic takového neviděla provozovat,"

blesko mi hlavou. Uklidňovala jsem sama sebe, že to přeci umí každý lékař. Musí!
Samozřejmě jsem záhy procitla. Instinkt nezklamal. Mé pochyby byly na místě.
Bílý plášť přišel, zapíchl jehlu a...

*PUFFF*

Pendepon se nacházel na lehátku, mých šatech, mých hýždích... A má trpělivost v prdeli.
Jsem sice neskonale ráda, že mi šaty neochoří streptokoky, nicméně bych byla radši, kdybych byla doléčena já osobně. A navíc by mě rovněž velice potěšilo, kdybych nemusela po městě chodit s tím úžasně běloskvoucím flekem na černém ošacení. Nejsem žádná stážistka Bílého domu, kruci!

Denní heslo č. XXIV

"Ten visací zámek vypadá jako konvička, co jí chybí čumička."

Jedno neobvyklé výročí

Dnešního dne jest to již 60 let od doby, kdy se v naší zemi začal vyrábět penicilin.

Takovéto významné výročí je třeba řádně uctít, oslavit a zapít N/A Stellami. Aneb jakže se to říká? Že zdraví si člověk začíná vážit zpravidla až tehdy, pokud o něj přijde? Ano, bohužel tomu tak bývá.

Stokrát sláva Flemingovi, Floreyovi a Chainovi! Penicilin na hrad!


P. S.: Stává se ze mě regulérní a oficiální feťák. Končím s práškama. Začínám si píchat. Wow, Pendepon! To bude jízda!

Sen...

Zdál se mi sen... Tak živý a zvláštní... Snad poprvé jsem ve snu cítila něčí dech a dotek... A určitě poprvé jsem zažila, jaké to je, pocítit ve snách dokonce i vůni...

Historie

Nějakým impulzem došlo k tomu, k čemu došlo a mé zraky se uchýlily k archivu blogu. U srdce se ozvala nostalgie tak razantní, že spíše než píchnutím kdesi hluboko v hrudi, by se onen pocit dal nazvat koňským kopnutím.
Začátek psaní, rok 2007. Konec léta. Okamžik, který dělil můj dosavadní život na dva zcela odlišné kusy.
Docela mě mrzí, že jsem s konzervací duševních pochodů nezačala dříve a nedokumentovala vše, co této éře předcházelo a co ji provázelo. Papírů bylo na toto téma popsáno nespočet, stejně jako by se nikdo nedopočítal, kolik stisků písmen na klávesnici klaplo do ticha během zmíněných dní ve znamení nekonečnosti.
Zvlášní údobí. Nejlepší a přitom ho zalévaly krůpěje slz.
Dívám se zpět a nevěřícně kroutím hlavou. Je možné, aby se mi ještě kdy během tak krátkého časového úseku splnily veškeré životní sny, jež si v sobě buduji už od dětství? Nebo už byly všechny vyčerpány?

Akademicko-fekální humor?

Nápis na cedulce, jež je situovaná na univerzitních toaletách. Řekla bych, že jakýkoliv další komentář netřeba.

"Žádáme studentky, aby udržovaly čistotu a nenechávaly po sobě zbytky."

Copak jsme v jídelně???

Svět se změnil

Nehoupe se. Okolí není rozostřené. Lidé se nějak méně smějí. Peníze přestaly mizet z peněženky v závratném množství. Zárubně neprojevují touhu po pohlavkování neviňátek, kdykoliv jimi procházím. Rukavice i boty zničeho nic nebaví schovávání se různě po bytě. Ranní nevolnost zmizela a bolehlav pociťuji jen venku za přítomnosti téměř sibiřského chladu, pro říjen nepříliš typického. Večerní múza, inspirující mě k přemýšlení, filosofování a hlavně psaní článků, odjela na dovolenou.



...Alespoň že ten výběr antibiotik byl přímo brilantní. V životě mi žádný paták, lékařskou rukou předepsaný, nesedl lépe. Snad poprvé nepociťuji jediný vedlejší účinek. A to je třeba oslavit.
Panákem minerálky.

Denní heslo č. XXIII

"Nejvěrnější na světě není pes, nýbrž streptokok."

Neschází tu něco?

Mám resty. Hodně restů. Hromada rozepsaných, několik měsíců starých příspěvků v archivu pomalu začíná zahnívat. Kopa jiných, jež si toho času hoví v teple uvnitř lebky a na publikaci zatím čeká, ještě nedozrála.
Dám se do toho, aby se všechno stihlo ještě letos. Slibuju. Ve zkouškovém bude příležitostí spousta...

Denní heslo č. XXII

"Pokud někomu ze srdce přejete rozchod, mohou si nezasvědcení myslet, že v tom je podlost a zášť... Ale znalí okolností ví, že tomu dotyčnému přitom přejete jen to nejlepší."

Poděkování za radost

Dnes ráno jsem od P. dostala asi nejzajímavější přání k narozeninám. Ještě nikdy mi nikdo nic takového nepřál. A to jde vlastně o věc tak zdánlivě obyčejnou a přitom tak neskutečně důležitou pro spokojený a úspěšný život...

"Všechno nejlepší a ať ti nikdy nedojdou slova!"

Děkuji mnohokrát. Tohohle si velmi vážím. Pár znaků na monitoru svítících a jaká je v nich síla.

Fuj

Venku je zase počasí, že by Rusa pro vodku nevyhnal.

Písničky XVI

<sub>"...Auf dem Gehweg Hundekot,
ich trink Kaffee im Morgenrot.

Ich fühl' mich gut! Ich steh' auf Berlin!
Ich fühl' mich gut! Wir steh'n auf Berlin!
Ich fühl' mich gut! Wir steh'n auf Berlin!
..."</sub>

Berlin. Nostalgie. Ostalgie. Seele und Herz. Heimat.


Berlin - In Extremo

Denní heslo č. XXI

"Raitas kėlė... No do prdėlė."

Čo bolo, to bolo. Těrazky som Maďarom.

Řekla bych, že tohle asi mluví za všechno.

Magistr: "Why did you decided to learn Hungarian?"
Student č. 1: "Because I am from Slovakia."
_{*Posluchárna bouří smíchy*}

Magistr: "And anybody else?"
Student č. 2: "Because I am from Slovakia too..."
_{*Posluchárna padá ze židlí*}

Návrat pubertálních záchvěvů?

Již několik dní se usilovně snažím přesvědčit svou vlastní myslivnu a emoční dálnice, že ve svém věku jsem upravdu už moc stará na zamilovávání se do zpěváků/herců/dalších podobných exotů.
Stále marně. Kruci. Puberta se očividně po mnoha letech vrací na jedno kafe.
Jó, jsem holt člověk, kterému stačí málo. Když se kdysi dávno stála fronta na emoce, vzala jsem si nášup za tři a prošvihla kvůli tomu svůj díl prostorové představivosti a logického myšlení.
Nyní mě omluvte, jdu se pomodlit k pár plakátům, setřít vzniknuvší loužičku slin v mém výstřihu a nemyslet na rok narození uvedený v mém rodném listě.

Denní heslo č. XX

Na mou duši, na psí uši přísahám, že už se nikdy, ale opravdu nikdy nenechám naverbovat do překladu stoleté archaické německé snůšky blábolů na téma požehnání ke zlaté svatbě jakýchsi evidentně vyšinutých individuí.
S H., jež mi vypomáhala, jsme se bez mrknutí oka shodly na tom samém názoru ohledně zmíněného písemného skvostu.

Omluvte přítomnost vulgarit, ale vězte, že po dvou dnech, během nichž byste překládali něco podobného a navíc to byli nuceni učesat do čitelné a smysl dávající podoby, by z vašich úst nevypadlo nic lepšího. Maximálně ještě tak leda váš oběd.

H. : "Ten, kdo tu pičovinu zplodil, by si zasloužil análně osouložit nějakým hodně početným literárním spolkem."

Pobavení po ránu

E. : "Proč je dnes na titulní straně Googlu vyholenej Heinrich Himmler???"

Laba diena, aš esu Rebeca

A je to tu. Včera první přednáška. A hned mi vnukla do hlavy ono nepříjemné tušení, že semestr, jež by se dal bez jakýchkoliv výčitek nazvat semestrem dovolenkovým, bude nyní nahrazen semestrem, během kterého už bezpodmínečně dojde i k provozování oné nepříjemné činnosti s názvem učení.
Takže bych si po několika letech mohla znovu zjistit, co taková věc obnáší a jak se vlastně co nejeefektivněji provozuje.
Budu doufat, že mi za tu dobu nepoužívanosti neatrofoval mozek a veškeré synapse neutonuly kdesi v sudu.
Iki pasimatymo.

Šípy do duše

Jak jsem již v minulém příspěvku zmínila, poslední zažitá, prožitá i přežitá sobota patřila výjezdu do krásné přírody kdesi pod Kralickým Sněžníkem. Dokonce se to tam jmenovalo Mnichov, nicméně žádný Oktoberfest se v okolí ku vší smůle nekonal. Zato se tam narozdíl od našeho města, strategicky situovaném na jihu Moravy, konaly stromy oblečené do barevného podzimního hávu a příšerná zima. (Rozuměj: Bylo tam o dost méně, než je + 22 Celsiových stupňů)
Mým zvykem jest nosit s sebou svůj mp3 přehrávač téměř všude, kam vytáhnu paty, a tak se ani tento výlet nestal výjimkou. A čekalo mě díky němu velmi příjemné překvapení.
Stojíce v autobuse po vzoru sardinek v konzervě jsem se rozhodla rozptýlit svou ne zrovna přívětivou náladu a přivést se na jiné myšlenky, než spílání všem českým dopravním společnostem. ("Tohle by se v Německu nestalo!")
Zcela náhodně jsem zvolila jakési album k přehrávání a oddala se poslechu. Po chvíli jsem zůstala zkoprnělá s téměř otevřenými ústy a mrazením v zádech. Do uší mi hrála píseň, o jejíž existenci jsem neměla sebemenší potuchy. A už vůbec by mě nenapadlo, že ji v kapse nosím každým dnem a s každým svým krokem.
Láska na první poslech, říká se tomu. Nestává se často, že by mě nějaká píseň až takhle zasáhla. Pouštěla jsem si ji po celý zbytek dne, dokud se mi kdesi za Ostravou při zpáteční cestě nevybil akumulátor. Nemohla jsem přestat.
Ta hudba, ty slova, ta celková atmosféra... Nemám slov. Mám jen nekonečné množství pocitů, jež to ve mně vyvolává. Cítím, tedy jsem.

Předsemestrální mezičas

Teplo a volno nám pomalu, ale jistě končí, studijní povinnosti se začínají kvapem blížit. Je proto třeba uchytit pevně za pačesy všechny poslední příležitosti a celé babí léto (A spolu s ním i ono zatím neškolní září) si dosytosti užít a vychutnat.
Tohoto úkolu jsem se zhostila na výbornou. Nejprve Švédsko, poté Vídeň, školní slavnosti ku počesti zahájení nového semestru, hektolitry burčáku, výlety do přírody, pozorování západů Slunce, klábosení v parku, jedna obohacující přednáška, H. přistěhovávání do našeho města, kavárny a jiná restaurační zařízení, zajímavé zážitky a nové zkušenosti, nekonečné vlny inspirace, jednodenní výjezd za krásami Jeseníků, výstava...
Za tento měsíc jsem toho stihla mnohem více, než kdykoliv jindy. A dalo by se říci, že se tak perfektně vynahradilo ono neslavné letošní léto.
Je mi krásně. Stálo to za to. Všechno.
Jen tak dál!

Písničky XV

Horizont - In Extremo

<sub>"Tausend mal hab ich mich betrogen
Tausend mal hab ich dich gekränkt
Tausend mal zuviel geolgen
Tausend mal alles verdrängt
Alles, alles, alles verdrängt

Doch in dieser Stunde
In der ich dich verloren hab
Weiß ich was ich dir angetan
Und breche über mich den Stab

Tausend mal zuviel versprochen
Tausend mal das selbe Leid
Tausend mal dein Herz gebrochen
Tausend mal zu spät bereut
Zu spät, zu spät bereut

Doch in dieser einen Stunde
Wenn der Wind soch plötzlich dreht
Habe ich den Sturm geerntet
Den ich selbst einst ausgesät

Wollte doch mehr hinterlassen
Wollte mehr doch für dich sein
..."</sub>

I přesto k tobě cítím to, co cítím. List je popsaný. Nedbale popsaný. Bez jakýchkoliv emocí a racionálního uvažování. Otočit, vytrhnout, roztrhat, spálit, nikdy více nečíst... To je jedno. Zapomenout. Máme tu další, čístý. Je čas, jít dál. Právě teď. V tuto chvíli. V tomto okamžiku, jež je pro to všechno vhodnější, než kterýkoliv jiný...

Citáty VI

"Pokud nejsou vaše fotografie dost dobré, nebyli jste dostatečně blízko."

_{(Robert Capa; válečný fotograf)}



Tak proto. Proto mi lidé z celého světa vždy nejvíce chválili jisté konkrétní série fotek. Série fotek z Berlína.
Není místa, jež by mi na světě bylo blíž. Není místa, kteréžto by se mnou natolik splývalo v jeden symbiotický celek. Není jiného místa, které by na mé fyzično i psychično působilo jako očišťující dialýza, pozitivní stimulátor a zdroj nekonečné inspirace v jednom. Není žádného jiného místa, které bych každým dnem i nocí, s každým krokem, nádechem i výdechem, nosila ve své hlavě, ve své duši i ve svém srdci.
Nyní to již chápu. Další střípek zapadá do mozaiky bytí. Další dílek obrovské skládačky nalezen a analyzován.

Podzim

S tváří, jež nám ukazuje v těchto prosluněných dnech, miluji snad nejvíce ze všech ročních období. Teplo tak akorát, vůně loučícího se léta ve vzduchu všude kolem. Vědomí, že pomalu začíná další vzdělávací cyklus, přičemž si na nás všechny ty papučky, kapsáře, pouzdra, posluchárny, indexy, modré kalhotky a červené trenýrky, bílé jarmilky, žákovské knížky, semináře, zvonění, menzy i kavárenská posezení místo přednášek mezi přednáškami brousí zuby.
Stejně tak bolestné sžívání se se skutečností, že každého krásného dne je nyní potřeba užívat, co to dá. Více než kdy jindy. Další se totiž už letos konat nemusí.
A hlavně ty nádherně hřejivé, i když již poněkud znavené a ne tak agresivní, sluneční paprsky. Paprsky s barvou tak dokonale zlatavou, jak to umí jen tento raný podzim.

A burčák! Sezónní zboží! Plnými hrstmi a loky berte a vychutnávejte, dokud (pro)dávají!


Hláška: A bude hůř, není v tomto případě pesimistická, nýbrž ryze realistická. Nyní nás už zase zanedlouho čeká padající listí, hektolitry deště a bariéry téměř londýnské mlhy, sychravo, mráz, břečka na ulicích, věčná tma...
Ale my nebudeme zoufat. Budeme se na svět dívat růžovými brýlemi. Vždyť na všem se dá přeci najít něco pozitivního. S vědomím této reality se po krátkém čase oddáme prvnímu přízemnímu mrazíku.
Inu, uznejte. Lahodný burčák vystřídají pečené kaštany, svařáčky, horká medovina, vůně trdelníků linoucí se po ulicích z všudypřítomných předvánočních trhů, absence prací a škol v průběhu Vánoc, bujaré oslavy ku příležitosti příchodu nového roku (Snad lepšího, než byl tento, jelikož ročník 2009 zdál se opravdu... Na hovno.)... A komu se nelíbí ani toto, nechť si zaleze někam do nory, oddá se zimnímu spánku a nekazí náladu všem kolem sebe.

Tak tedy s chutí do dalšího ukázkového baboletního dne, užívejme si společně každý okamžik, kdy ještě můžeme nosit letní ošacení bez toho, aby jsme někde v ulicích přivábili rozvášněnou Angínu, radujme se z maličkostí... A společně se zase těšme na další jaro.

Studentovo bytí

Po velkolepém návratu domů jsem si složitě vydupala jedno patýrko v lednici sama pro sebe. Zvyk z privátu. Sice šlo o proces ještě komplikovanější, než obsazování Polska, nicméně ho konečně mám a to to hlavní jest.
Věci, jež se v něm ocitnou, zkrátka přináleží mně. Tudíž v případě lákavého vzezření i vůně budou bez milosti stráveny mým tělem a v případě vzhledu odpudivého poletí okamžitě do koše a přes to nejede vlak.

Po dnešním procitnutí však zvažuji dráhu příživníka. Ve chvíli, kdy padl za vlast hlad poslední piroh z biopotravin, mi z mé pracně vydobyté poličky mávaly jen dvě lahve piva, jedno Frisco a jedna petka burčáku. Ti studenti mají věru těžký život...

Cestovatelská

Mám nějakou cestovatelskou. Předminulý víkend strávený v Malmö, minulá sobota ve Vídni... Nádhera. Jsem ve svém živlu. Autobusy, letadla, auta, dálky, dobré jídlo, pití, cizina, nepočitatelně zážitků...
Jen se obávám, že spánkový deficit budu dohánět ještě v říjnu. Můj znavený organizmus nestihl dospat ani ten krušný sever a už jsem si jela dobrovolně ubrousit nožičky do rakouské metropole.
Ale stálo to za to. Tramwaytag, krásné počasí, příjemná společnost, výtečný burčák, další výtečný burčák, hory jazyku lahodících pochutin a poživatin... Jen ty zásoby bavorských pšeničných piv jsem si už domů nestihla přivézt, neb mě Vídeňáci přechcali a deBillu zavírali na můj vkus nezvykle brzy. Chm.

Denní heslo č. XIX

D. : "A ty ryby, co jsou mrazáku, bys už taky měla sníst. Je jich jak naděláno, tak ať se tam neokotí."

Pokud se v bytě sejdou správní lidé, bývá u nás věru veselo.

Písničky XIV

Životní zpověď... ?


Lebensbeichte - In Extremo

<sub>"Schäume nur, mein wildes Herz
In des Zornes Wehen
Bin aus leichtem Stoff gemacht
Muss wie Luft vergehen
Ohne Schiffer treibt mein Kahn
Auf des Meeres Spiegel
Niemals fesselt mich ein Band
Riegelt mich ein Riegel
Suchte meinesgleichen
Fand nur Sünder ohne Zügel

Zeigt der Sinn so wie ich wirklich bin
Lenkt der Sturm mich stets woanders hin
Trügt der Schein, ich kehre niemals heim
Am festen Band und bin dann doch allein

In der Schenke sink ich einst
Gern im Tode nieder
Und im Becher spiegelt sich
Noch mein Antlitz wieder
Mit der Jugend toll ich fort
Auf des Lasters Wegen
Engelschöre singen dann
Gib mir deinen Segen
Diesen Zecher schlag o Herr
Seiner Strafe wegen..."</sub>

Švédsko

Včera ve večerních hodinách jsem se navrátila z dalekého severu, konkrétně z města Malmö. Původní plán se sice tvářil tak, že domů dorazím už dopoledne, nicméně Hoegaardenuům v Praze s K. a s M. se prostě nedá říci ne.

A jak vypadají mé v kostce shrnuté postřehy z oné země sobů a částečné prohibice?

• Nyní již až moc dobře chápu, proč se v jedné písničce zpívá o tom, že 'severní vítr je krutý'
  
• Švédské pivo je téměř nepitelné
  
• Švédské pivo je téměř nealkoholické
  
• I piva jako Pilsner Urquell, Kilkenny, Guinness, König Ludwig atd. jsou k dostání pouze ve švédské variantě 3,5%
  
• Konzumace alkoholu na veřejnosti je zakázána
  
• Pohyb v podroušeném stavu na veřejnosti je zakázán
  
• Kouření na veřejném prostranství je rovněž zakázano. K tomu však navíc i v resturačních zařízeních. (Paráda! Konečně čistý vzduch!)
  
• Švédky jsou extrémně hubené
  
• Švédové vypadají jako něco mezi Nilsem Holgerssonem a Borisem Beckerem
  
• Architektura valné části Malmö je více východní, než ve východním Berlíně
  
• Hodně domků v centru má až téměř irský ráz
  
• Neviděli jsme jedinou Ikeu. Zrada!

Víkend ve Skandinávii utekl mnohem rychleji, než se nám všem líbilo, nicméně za ty zážitky to všechno rozhodně stálo. Pohodička, výborný kolektiv, procestování mnoha a mnoha památek, v nohách 100 podzimních kilometrů, kopa smíchu a obsáhlé zásoby českého alkoholu.
Jen ten spánkový deficit budu nejspíš dohánět ještě v říjnu.

A tu šílenou pandemii skandinavofilie zachvacující nejen naši republiku prostě asi nikdy nepochopím. Já osobně dávám přednost státům, kde mě vítr i pivo nehrožují na zdraví.

Maso

Po několika letech, kdy můj organizmus odmítal přijímat maso v jakékoliv formě, se ze mě najednou stal regulérní masožravec. Velmi vášnivý a velmi hladový. Již po několik týdnů, ne-li měsíců, musím mít svůj stálý denní přísun kvalitních flákot.

Já: "Včera jsem v deset večer snědla v restauraci T. jeho obří krvavý steak, dnes jsem další obědvala a poté dokonce i večeřela, ale i tak mám neustále zoufalou chuť na maso!"
Moje mamá: "Ne, že v tom Švédsku budeš okusovat sobům zadky."

Star Trek

Během minulého týdne jsem byla po více než patnácti letech konfrontována se seriálem Star Trek: The next generation. Dnes už mám za sebou zhlédnutých více než čtyřicet dílů a právě jsem ve fázi sledování jednoho filmu (No brr, jak ti herci zestárli!) a stahování druhého, což je za těch pár dní opravdu solidní výkon. Zvlášť na mě, která se na filmy nedívá skoro vůbec a televizi se vyhýbá, jako by to byl vynález šířící morovou nákazu.
Ptáte se nyní sami sebe, zda jsem normální? Pak si kladete stejnou otázku jako já. Dá se to v tomto stádiu ještě léčit, nebo je to již patologické?

Nechoďte spát hladoví

Pokročilá letní noc. Debata přes icq. Lahváč při ruce. Pár vypitých lahví při noze. Sjíždění seriálů. A hraní Farmville.

Říká se, že člověk vidí zpravidla to, co vidět chce.

"A co mám teda té tvé mamce poslat?"
"Aj, sorry. Postavím lahváč, stopnu Star Trek a jdu na to."
":D Já četla - 'Prosím lahváč.'"


"Tak třeba kačenku."
"..."
"Sorry ale..."
"Třeba TLAČENKU"

"Dobrou... A ať se ti něco pěkného zdá."
"Třeba o tlačených kačenkách."
":D"
"Ty vole!!!"
"Já zas četla: 'O dobrých tlačenkách'!"

Citáty V

"Rozejít se mohou lidé, kteří se neprolnuli. Ale my? Jak se můžeme rozejít? Neponeseme každý kus druhého v sobě?"

_{A ty to taky víš...}

Zámky a přibližovadla

T. : "Tak co ta tvoje Honda?"
H. : "Jo, jo, ty zámky šlapou jako hodinky, udělal jsi je vážně skvěle."
T. : "Že jo? Ty tu Hondu ještě přežijou!"
H. : "No... Už se stalo."

Stručné shrnutí dní skvostně skvostných III.

Čtvrtek 13. 8. 2009

Po náročné noci následovalo ještě náročnější ráno. Totiž vlastně poledne. Vstala jsem z postele a radši si na ni zase sedla, jelikož jsem si připadala v ještě podnapilejším stavu, než v jakém jsem kolem třetí hodiny ulehala. Budiž.
Obědová snídaně, kafíčko, studená sprcha, (Nikoliv cílená. Na Petřiny očividně ještě nezavedli teplou vodu.) nahrání fotek do počítače a jejich následné zhodnocení.

("Tak tyhle na net rozhodně nepůjdou..."
"A tyhle už vůbec ne!")

Relax, nohy na stole, velice pomalé střízlivění a mobilizování sil na další namáhavý den. M. se připravovala na odpolední sešlost s přáteli a já si balila svých pár švestek na pokračování výletu bez konkrétních plánů a konkrétního konce.
Návštěva deBilly a doplnění nutných zásob potravy. Hledání švestičkového nealko piva od Bernarda se bohužel ukázalo jako marné. Někdo nám ho očividně vychlemtal před nosem. (V době nedávno minulé jsem prohrála jistou sázku a tak M. jedno dlužím. Ehm.) To vše následováno vyprovozením na tramvaj a podáním přesných instrukcí kudy a kam se nám vydat. Srdcervoucí loučení, desítky pusinek a mávání. Jako malé děti.

Na dnešní den jsme byly domluvené se S., že se sejdeme na Národní a odtud se poté vydáme dále tam, kam nás nohy zanesou. Vzhledem k mému stavu bylo však naštěstí rozhodnuto, že se spíše než na končetiny budeme spoléhat na MHD.
Nabrán kurs Hostivař. Konkrétně spíše tolika historkami opředená hostivařská Rybárna. Na zahrádce jsem si tam ve stínu vzrostlého jehličnanu dopřála lehký oběd v podobě jemně perlivé vody a salátu s mořskými plody. Fakt, že jsem obědvala o půl šesté večer, bych raději jen tak přešla mávnutím ruky. Po pár okamžicích dorazila i jedna známá od S. a společně jsme se shodly na tom, že si před cestou do svých domovů dáme pivo. Ano, po té včerejší smršti to byl věru vynikající nápad. Sotva padlo za vlast jedno, dostavil se pocit, jakoby ve mně zmizely čtyři.
Placení, nákup pizzy pro případ nočního hladu, lahváčů pro případ noční žízně a hurá na mašinku!
Říčany, vyměnění několika vět se S. rodiči, přivítání se s jejím psem. Internet, druhá večeře, pivo. A Farmville. Až do úmoru. Dobrou noc.

Denní heslo č. XVIII

J. : "Kdepak. To, co jsme málem přejeli, nebyla slečna. To bylo takové to stvoření 'Zezadu lyceum, zepředu muzeum'."

Stručné shrnutí dní skvostně skvostných II.

Středa 12. 8. 2009

Probuzení do dalšího dne. Do dne, který byl ještě náročnější, ale o to zážitkůplnější než ten předchozí. Sprcha přišla nesmírně vhod, stejně jako snídaně. Následovalo zabalení skvých skromných zásob, snaha o definitivní nakopnutí svého těla instatní dávkou energie v podobě každodenní dávky kofeinu a chystání se na kolektivní odliv do Prahy.
Na Masarykově nádraží nás po domluvě již očekávala M. i se svým přítelem, kterého se nám asi rozhodla předvést. Smůla. Byl tak vysoký, že jsem na něj při své výšce nížce ani nedoviděla.

Na večer jsme naplánovali takovou menší neoficiální sešlost naší X-elity. Přidat se k nám měli i A. s O., jenže teprve až jim hodlají skončit pracovní povinnosti. A jelikož do přílivu prvního z nich - A. - zbývalo stále habaděj volného času, rozhodli jsme se jej efektivně strávit v Café Rybka. Smích, vtipy, vyprávění zážitků životních, líčení úsměvných situací včerejších, důkladné předpíjení, hřebíčkové cigarety, zábava, knihy. Vzrůstající vnitřní neklid.

Až nadešel ten správný čas, byl zahájen pochod vstříc A. kamsi na stanici metra. Cesta byla úmorná a namáhavá. Vinu neneslo jen všudypřítomné nelidské vedro, ale hlavně naše plné močové měchýře. V takovémto počasí je prý totiž třeba dbát na pitný režim více než kdy jindy, tak jsme se toho zhostili přímo ukázkově. Jenže co čert nechtěl, míjela nás jedna souprava za druhou, my si s utrpením sukovali nohy na nástupišti a námi tolik očekávaný A. stále nikde.

(sms: "Kruci, A., pohni! Chce se nam ch*at!"
sms: "Mne taky! Bezte si to nekam odlozit, ja jsem teprve v Lahvi!"

"Cože to? Kdeže je?"
"No... Já su sice mimopražská, ale žekla bych, že je tím myšleno Ládví.")

Došlo tak k nevyhnutelnému a my byli vlastními těly nakonec donuceni, čekat na něj u nejbližšího wc - u Proklatě drahých kuřat od Kentucky Fucked Chicken.
Epesní příchod, uvítání, vydání se dále naší smluvené srazové hospodě vstříc.

Jukebox, fotbálek, kulečník, pohodlný gauč k sezení, pivo, opět hřebíčkové cigarety, aneb plíce nekuřáka chrochtají blahem, další salvy smíchu, řádná porce skvělé nálady, pivo, otravné pochybné individuum s rovným kšiltem, jež s námi evidentně svádělo psychický souboj s názvem kdo s koho, aneb nakydat do toho jukeboxu do nejvíce hip hopových sraček a sledovat, co na to oni.

("Hele, A., jdeme na ten fotbálek a necháváme si u stolu věci. Byl bys tak hodný a občas se podíval, jestli to Crew pěkně sedí tam kde má a k našim naškám se nepřibližuje?"
"Jasný."

"Crew sedí."

"Crew stále sedí."

"Crew ještě stále sedí."
"Hm a pokud tam nechá zahrát ještě jediný hip hop, tak nebude sedět, nýbrž ležet v kaluži vlastní krve.")

Přiblížila se další hodina Há, aneb H. byl vyslán na zastávku pro O., kterýžto za námi po skončení pracovní doby dorazil až z Plzně.
Objímání, přivítání, pivo, kulečník. Okamžik na to následuje první smutná část večera, kdy se H. se sestrou museli chtě-nechtě rozloučit a vydat stíhat poslední vlak, jedoucí do Velvar. Objímání, srdceryvné loučení.
Pánové opět kulečník, já s M. gaučing, kriglistika a babské řeči.
Silnější část výpravy si dohrála s tágy a koulemi, rozhodla se přisednout k nám a svlažit svá hrdla. Pivo, hřebíčkové cigarety, doutník. Smích, smích, smích, smích. Vyprávění nových vtipných story ze životů našich i cizích. Focení. Lechtání aneb krutý trest za rýpání.

Čas plynul. Na O. již kdesi za bukem čekal autobus zpět do Plzně, na A. jeho vlastní auto. Loučení, objímání, pusinkování, focení. Panstvo s máváním odešlo, zatímco my s M. statečně dopily své zlaté moky a vydaly se rovněž dešti vstříc.
Cestou kolem jednoho baru se M. ještě rozhodla, že mi ukáže servírku, která jí prý neustále flirtuje s přítelem. Tak tedy další pivo. Játra křičí.
Telefon zvoní. O. ujel autobus, tak se vydal na vlak. Vlak prý rovněž počal ujíždět. O. se rozhodl zahrát si na Sandokana a absolvovat jízdu do další stanice držíce se za dveře. Vně. Bez komentáře. (Dodatek pro nezasvěcené čtenáře: O. je dospělý, svéprávný a inteligentní člověk.)

Příchod (nebo spíše příplaz) k M. domů. Odpadnutí do peřin. Kolotoč. Dobrou noc. Tedy... Spíše dobré ráno.

Písničky XIII

Neues Glück - In Extremo

<sub>"Nun zieh ich los lass alles liegen
Das was ich brauch ich bei mir trag
Dies Gefühl kann nichts aufwiegen
Denn heute weiß ich das wird mein Tag

Neues Glück liegt auf den Wegen
Die Welt ist groß und sie ist mein
Alte Träume die brach gelegen
Ich lass die Sorgen Sorgen sein

Neue Städtchen, andere Mädchen
Es steht nie still das Rädchen
Einerlei an welchem Ort
Einfach von zu Hause fort

Meine Tür die lass ich offen
Raste nur dort wo man singt
Und jeder Meter lässt mich hoffen
Dass kein Zweifel mich bezwingt

Ich seh die Wolken weiter ziehen
Weiß nicht woher, weiß nicht wohin
Will wie ein Vogel mit ihnen fliehen
Und weiß nun dass ich glücklich bin

Neue Städtchen, andere Mädchen"</sub>

Dnes jsem se do ní během svého tažení napříč vyprahlými městskými ulicemi letmo zaposlouchala... Poté i důkladněji, jelikož mě v ní cosi upoutalo... Nakonec provedla přesný překlad... A doznala, že tato budiž bez sebemenších okolků pasována na písničku letošního léta.

Stručné shrnutí dní skvostně skvostných I.

Usrkávání ranní kávy a mžourání do slunečních paprsků. Pohled z okna na nový, strohý až bednoidní dům, v jehož oknech odráží se budova secesní. Lidé na ulici proudící a ševelící. Vstup do dalšího horkého letního dne.
A během toho všeho přelétla mi přes nos myšlenka, že onen senzačně prožitý minulý týden by se měl alespoň ve zkratce shrnout. Dny jako tyto totiž bez jakékoliv nadsázky patřily mezi ty nejlepší nejen v této sezóně, nýbrž v celém životě.

Úterý 11. 8. 2009

Pohled z okna. Déšť, sychravo, zima. Listopad hadr. K tomu všemu nervozita, jakobych jela na první rande. Zoufalá únava. Nevyspalost po žalostných třech hodinách spánku.
Na své cesty jsem si vybrala vskutku úchvatné počasí mezi všemi těmi slunečnými dny, blesklo mi hlavou. Měla jsem však štěstí, že se mračna valila jen přes celou Moravu a Slezsko, zatímco v Čechách velice příjemně slunilo.
Od této chvíle na mě však ona muška jenom zlatá usedla a po celou dobu mého roadtripu pevně setrvala.

Cestou do Prahy dospávání. Metropole se na obzor vyšvihla cobydup. Před Florencí již nedočkavě postával H. se svou sestrou B., kteří se mě hnedle nadšeně ujali. Svačina, procházka ulicemi, neustávající smích, vyprávění zážitků z prázdnin, nákup trička s Krtečkem, jelikož se v H. nějakým zkratem synapsí opět probudilo dítě, B. ukázkové pády ze schodů v Tescu na Národní třídě

("Au... Mě z těch pádů ještě pořád bolí zadek... A navíc mě to začíná bolet už i vepředu... Tak nějak... Píchat..."),

Masarykovo nádraží a jízda City elefantem do Velvar.

("To je skvělý, že nám sem místo těch rozpadlých a rozvrzaných dobytčáků konečně dali úplně nový vlaky."
"No, ne že bych vám chtěla kazit radost, ale přesně tyto jezdily v Německu už před x rokama, takže bych to viděla na značně vysloužilý dáreček pro nadšené Čecháčky."
"... Kruci.")

Na vesnici Ve Velvarech jsme společně strávili vskutku hyperbolicky výborný den. Procházka kolem koupaliště, pivko v místní hospodě

("Ty ceny!!!"
"No jo, já vím... Tady to mají o něco dražší než vedle..."
"Dražší?! Vždyť všechno stojí tak o deset korun míň než u nás!"),

příjemný pokec jak s H., tak s jeho výbornou sestrou B., dívání na film v jejich útulném příbytku, v noci další kolektivní zábava na ztemnělém hřišti s houpačkou za asistence teplého lahvového piva. Padaly hvězdy. Tedy H. to tvrdil, ale nikdo z dalších účastníků mu nevěřil. Škoda. Mohli jsme si něco přát. A že bych minimálně jedním přáním skutečně disponovala.
Zima. Rozpuštění zábavy. Ulehnutí do teplých peřin. Dobrou noc.

Musím s potěšením konstatovat, že za posledních minimálně 5 - 10 let jsem se nezasmála tolik, co toho dne. Od neustávajících salv smíchu se mi oční linky roztekly až ke krku a v břiše se objevily solidní svalové křeče. Takový trénink je stokrát prospěšnější než sklapovačky.

Denní heslo č. XVII

T. : "Hele, víš, žes tam za těch pár dní chytila úplně brutální přízvuk?"

_{Měla jsem jakési neblahé tušení, ale říkala jsem si, že je to hovězina. Ehm, ehm. Očividně není. Brr!
Snad mě obyvatelé Šalingradu nezačnou šikanovat a nebudu vyobcována zpět do Cajzlu.}

Denní horoskop

Jakouže poznámku to má S. připsanou na jednom horoskopu, jež se vyjímá připíchlý na její nástěnce? "Fakt fun!"? Protože jestli se kdy nějaký horoskop z denního tisku opravdu trefil naprosto přesně do černého, byl to horoskop na minulou středu. A že to byl fakt pořádný fun!

Beran
Uvnitř vás se střetávají dva názory. Stojíte před složitým rozhodnutím, tak je to přirozené. Nevzdávejte to!

Blíženci
Staří známí, se kterými se máte dnes večer sejít, vás pobaví novinkami ze života a rozšíří vaše obzory.

Lev
Jste odpočatí a máte dost energie na to, abyste vyslechli kamarádčiny strasti a povzbudili ji.

Váhy
Bude vám mnohem lépe, až si dnes konečně popovídáte se svým novým objevem. Zjistíte, že je to příjemný člověk.

Hm. Opravdu bez komentáře. Nemám k tomu jediného slova.

Návrat

Právě jsem se vrátil z Hradu.

Tedy ne 'vrátil', nýbrž 'vrátila', ne 'z Hradu', nýbrž 'z Prahy a jejího okolí' a nikoliv 'právě', nýbrž 'včera v noci'. Ale to jsou jen nepatrné detaily.
Mám za sebou pět tak vydařených, perfektních, akčních a dokonalých dní, že se to slovy výstižně vyjádřit prostě nedá. Naše řeč bohužel nedisponuje natolik vhodnými slovními obraty, aby byla shrnuta celá ta bezchybná realita.
Zkrátka DOKONALOST. Nic míň... A o mnoho víc!


A kromě dalších plánovaných výletů a roadtripů, tolik potřebné relaxace a detoxikace organizmu si do diáře píšu s velkým červeným vykřičníkem úkol, hodit sem o svých právě absolvovaných cestách alespoň nějaké to stručnější echo, abyste z toho taky něco měli.

Zvednout kotvu, napnout plachty!

Šla jsem spát po půlnoci. Probudila se před čtvrtou ranní a už nezabrala. Hm. Moje už delší dobu pocuchané nervy se ještě očividně nestihly učesat tak, jak jsem se včera vesele optimisticky domnívala.
Navíc jsem kdesi v sobě již krátce po procitnutí opět pocítila ten nehezky vlezlý pocit, o kterém jsem si rovněž myslela, že už hodlal emigrovat tam, odkuď jednoho krásného dne přišel.

Budiž.

Vzala jsem kormidlo léta a času v něm obsaženém pevně do svých rukou a vyrážím na cestu! Čeká mě náročná pouť za přáteli, dobře vychlazeným mokem a zábavou.
Výjezd se předpokládá za pár hodin, návrat... Návrat neznámo kdy. Mými jedinými hranicemi jsou fyzická výdrž a obsah oběživa v peněžence. Praha, Velvary, Říčany, úsek relativně malý, nicméně lidí, se kterými se na něm hodlám setkat minimálně tak nedočkavě, jako oni se mnou, se na této trase vyskytuje docela požehnaně.
Tak šup, šup, pěkně si do baťůžku zabalit dostatek teplého oblečení na chladné srpnové noci, něco málo baterií do mého již poněkud historičtějšího kusu digitálního fotoaparátu, zásoby poživatin pro první pomoc v případě zákeřného napadení hladem a podobné další nezbytnosti, zn. kartáček na zuby by se možná rovněž šiknul.
Jo a taky bych to viděla tak na hektolitr kafe před vyplutím.

Denní heslo č. XVI

Já & M. : "Zabijeme je oba tři!"

Denní heslo č. XV

"Proč jsem místo 'příští zastávka Lípová' slyšela 'příští zastávka Lihovar'?"

Pozn.: Když jsem tou stejnou trasou jela přesně dva týdny před zmiňovanou událostí, slyšela jsem prozměnu Pípová. Zvláštní. Opravdu.

Nonsens

Dnes mám nějakou psavou. Plodnou. Kecavou. Pobavenou. Sdílející. Výřečnou. Bla, bla, bla a tak náladu.

Na základě jednoho včerejšího telefonátu a proběhnuvších domluv mi dnes zrána dodatečně došla další nesmírně vtipná absurdnost celého letošního léta. Jakýmsi podivným způsobem totiž tento rok během sezóny neustále dochází k věcem, které by zúčastněné lidi původně nenapadly ani v těch nejbláznivějších snech. Co ve snech! Ani v těch snech! Nemožné se stává skutečností. A maestro Život se kdesi za bukem směje, až se za břicho popadá. A narovinu, já taky. Tomu se zkrátka nedá nesmát.

Začátek. První situace, kterouž kdyby mi kdokoliv předpověděl někdy v druhém ročníku gymnázia, dostalo by se mu místo odpovědi upřímného smíchu.
Však hle! Kterak došlo k prvotní absurdnosti. Vyjela jsem za prací s jednou kamarádkou, co na gymáziu chodila o ročník výše. Jenže pozor, kdo by byl před x lety tušil, že budu zrovna já za á vydělávat peníze na festivalu s taneční hudbou, za bé zrovna s ní, která se odjakživa ladila spíše do alternativna a za cé, která chodila s mou tajnou, téměř tříletou platonickou láskou. Ehm.

Jedeme dále. Dostáváme se k situaci, kterou tu rozebírat nehodlám, nicméně bych k ní řekla jen toliko: Kterak se z honosného a velkolepého zámku mohou téměř ze dne na den stát ruiny. Ruiny, nad nimiž stojí dva lidé a sami netuší, jestli má cenu spojit síly k opětovnému vybudování honosného sídla, možná ještě lepšího, silnějšího a stabilnějšího než předtím, nebo nemá.

Za další... Za další je třeba pro úvod osvětlit situaci.
Dva roky zpět jsem se zaregistrovala na jedno nejmenované diskuzní fórum. Na něm jsme se během relativně krátké doby výborně sčichli s partou pár lidí. S naší slavnou X-elitou. Výborně jsme si spolu rozuměli per-wifi, respektive per-kabel, smáli se svým nápadům a výrokům a celé ty dva roky sdíleli svá přání, obavy, radosti i starosti, ale byli tak nějak smířeni s tím, že se asi v reálu nepotkáme. Ejhle.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, co se všechno může přihodit.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že H. nakonec pojede studovat do města, kde přebývám já.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že se H. bude dokonce domlouvat na společném spolubydlení s člověkem, se kterým jsem já strávila téměř dva roky.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že se za H. vydám jen tak na na otočku výlet na popivenou a pokecanou.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že mi O. zařídí víkendový výlet do Švédska.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že se budu ptát na relativně důležité rady do života zrovna naší mladičké B.
Nikdo ze zúčastněných by netušil fůru dalších věcí, jež se odehrály.

A já tu teď sedím, pobaveně se usmívám nad tím vším a říkám si, jestli se všechen ten propletený nonsens konečně blíží do zdárného konce, aby mohl zase začít normální, běžný a obyčejně stereotipní život, nebo jestli se na nás všechny chystá ještě nějaká další povedená kulišárna.

Písničky XII

Ohnivý kola - Znouzectnost


Ale jo... Každý den není posvícení. Není a ani nemůže. Všeho moc škodí a život si to holt umí krásně zařídit, aby se nám ta dobrá nálada neomrzela, protože to by pak byla docela otrava. Sladké věci jsou sice fajn, ale nedají se konzumovat dennodenně.

A text výše zmíněné písničky vystihuje podstatu několika mých předešlých týdnů naprosto přesně.

Původně jsem se domnívala, že tato píseň byla mým uším dosud neznámá, což se mi však při uvědomění toho, že ji v počítači mám od takových šestnácti, zdá nepravděpodobné. Řekněme tedy, že jsem ji jen jednoduše při jakémkoliv případném zaslechnutí neregistrovala. S o to větší silou na mě při zákeřném randomvýběru zaútočila nyní. A šla rovnou po krku.

<sub>"Některý dni
za nic to nestojí
některý dni
psa by jsi ven nevyhnal
déšť tluče do oken
s pocitem marnosti
svojí krev zvracíme
v kocovině neodbytných mindráků
opřeni o stěnu
s očima zavřenýma
v pocitu odcizení
svýho vlastního těla
- jen srdce buší
buší jako kladivo
a jiskry lítaj
hledaj cestu kudy ven
dál dál dál
roztáčí se kolo
ohnivý kola za tvýma očima
v duhových bublinách
potácí se přízraky příštích dnů

Všude jsou cedule 'Nouzový východ'
všude jsou cedule s nápisem 'Rezignace'
rezignace na sny
rezignace na svět
na úplně všechno
- ale jakou to pak ještě cenu má?

Napnuté na mučidlech
závažím pochybností
tělo se natahuje
obrací na ruby
ve jménu vlastní schize
utáhnem všechny šrouby
a v hlavě za vočima roztočí se rudá kola
dál dál dál..."</sub>

Werbung

Chceš zhubnout?
Zeptej se mě jak!

_{Herbalife Stres}

Kterak léto na mozek leze

Bylo tomu již pár dní, kdy jsem se z dlouhé chvíle studenta uprostřed léta rozhodla svou přítomností počastovat moji rodičku a živitelku v práci.
Dorazila jsem, proběhlo přivítání, něco malého bylo smlsnuto, vedly se tradiční rozhovory, vtipkování, řešení novinek, jež se během poslední doby udály u nás obou a tak dále a tak dále.
Diskuze se s odstupem času stočila i na přátele, kamarády a známé. Referování a povídání na témata s kým, kde, co, kdo, jak, proč, kdo má novou práci, kdo byl přijat na univerzitu, kdo se má skvěle, kdo má nového partnera, kde se s ním setkal, kdo se s kým rozešel, kdo a kam se hodlá stěhovat, jaké má kdo ještě plány na tuto sezónu, aneb pavlač hadr.
To vše se zdálo malým a běžným rozhovorem býti, dokud se mi nepodařil přeřek tak výstavní, že jsem si z něj odnesla vcelku dlouhodobě přetrvávající křeče v břiše způsobené smíchem. O nic moc nešlo. Chtěla jsem jen a pouze říci, že se jeden kamarád umí tak pěkně chovat...

A místo toho ze mě vypadlo:

"...No a když on tak pěkně chutná..."

Vskutku... Nemám slov. Může být někdo natolik laskav a sdělit mi, co se mi tou dobou, proboha, honilo hlavou?

In vino veritas

Je to zvláštní.

Všechno je to zvláštní.

Život je zvláštní.


Vysedávám si na privátě, z otevřeného okna na mě dýchá další vlahá letní noc (Aneb vůně, které se nikdy nemohu nabažit a dokázala bych ji lačně nasávat až do skonání věků) a k mým uším se bez ustání linou halasy a ševelení pátečněsobotního veselí v centru města. Nedají mi spát o nic méně, než to smetiště věcí, jež se za poslední dobu nastřádalo v mojí hlavě.

"Proč si ten život neosladit," řekla jsem si a padlo tak rozhodnutí na košt onoho červeného sladkého izraelského košer vína, kteréžto jsme si kdysi koupili na jarmarku při Muzejní noci. Musím konstatovat, že chutná výtečně, nicméně po první sklenici mám dojem, že po celý srpen nepozřu jediný gram cukru. Olizuju si rty, lepkavé a sladké jako med, a připadá mi, že spíše než víno piju vinný sirup.

Brouzdám internetem a prohlížím si další všemožné fotografie Berlína. A jsme u toho. U další z těch mnoha věcí, které mě nutí k zamyšlení. K zamyšlení nad tím, jak je všechno na tomto světě až nehezky relativní.
Berlín, svoji prioritu číslo 1, Berlín, svoji minulost i budoucnost, bych v tuto chvíli vyměnila za jedno jediné objetí.
Jedno konkrétní objetí.

Citáty IV

"Your wounded heart will heal if you don't let it rust."

Jak ráda bych...

Kdyby to však záleželo jen na mně...

Měsíc poté

Je to k nevíře. Bude to již skoro měsíc od doby, kdy jsme se s pár přáteli vydali směrem na Vizovice z důvodu účasti na už tolikrát zmíněném festivalu Masters of Rock.



Spolu jsme se tam na výbornou sžili.

Neopakovatelné životní okamžiky prožili.

Neskutečně mnoho zažili.

Všechno si skvěle užili.

Hodně toho požili.

A hlavně vše zdárně přežili.





Ponávratová aklimatizace trvala dlouho.

Byl horký letní den...

...a celý svět se smál.
Tedy, vlastně mi není zcela znám stav koutků zobáků tučňáků kdesi v Antarktidě, nicméně já se včera smála téměř celý den. Tak výborná nálada za zmínku i úsměv rozhodně stojí. Když se daří, tak se daří.

Udělala jsem si menší výlet vlakem (A opět se jen utvrdila v tom, že vlaky jako takové sice miluju, leč valnou většinu osob v nich a na nádražích opravdu nesnáším), přičemž jsem byla s potěšením nucena konstatovat, že se ČD buď daly na dobročinnost, nebo paní píchací na dovolenou.
Při cestě do mé cílové stanice kolem mě průvodčí prošla jako by se nechumelilo (Což se tedy mimochodem opravdu nechumelilo. Sníh v srpnu by byl přeci kokosový a jemný jako nové Rafaelo a žádné lepivé koule se toho odpoledne z nebe k zemi nesnášely) a ani ji nenapadlo po mně chtít takovou banalitu, jakou je zakoupení jízdenky. Inu, dobrá.
Na místě dojezdu jsem prokázala jistý dobrý skutek, za který jsem byla velmi mile odměněna oranžovým papírkem s podobiznou učitele národů a jako bonus pozvána na něco k pití. Inu, ještě lepší.
Jízda železným ořem zpět se rovněž nesla ve znamení až neuvěřitelné štědrosti ze strany Drah. Paní průvodčí se tentokráte sice dostavila, ale až ve chvíli, kdy se celá š-š-š-hů-hů souprava nacházela v městském pásmu, tudíž jsem se na onu ženštinu v modrém jen přívětivě usmála a ukázala jí šalinkartu. Inu, senzace.

Navíc se ve mně kombinací toho (pro naši železnici typického) drncání, pohledu na sluncem zalitá pole a mnou tolik oblíbené (Upozornění: Zde se nejedná o ironii) vůně kolomazu a pražců probudila až neskutečná touha po cestování. Kampak asi vyrazím příště?
_{(Jen doufám, že si to tu nějaký přemoudřelý drážní zaměstnanec nepřečte a za x let po mně nebude podnik vymáhat penále o hodnotě několika nul za číslem navíc.)}

A protože se všechno stihlo nejenže na výbornou, ale hlavně včas, čekal mě ještě výborný večer se skvělou společností v podobě S., během kterého však téměř celé dvě stovky padly za vlast a naši žízeň.

Tento způsob léta zdá se mi poněkud... Podivný.

Další otočení kalendáře. Za našimi zády se tak ocitá další měsíc, další týden, další výčet zážitků a životních mlýnských kol, na jejiž sepsání a vyhodnocení by možná ani traktorový papír nedostačoval.
Dny plné přátel, slunce, haló-akcí, smíchu, všelijakých možných a převážně nemožných novinek. Léto plné zvratů, podivností, pochybností, inovací a těch nejabsurdnějších příhod. Svět se zbláznil, držte se.

Na okraj výlety, procházky v přírodě i ulicích, sluneční paprsky mazlivé i agresivní, moji nejbližší lidé, chvíle souznění v restauraci u oběda, volání kultury v podobě návštěvy kina, úsměvné promoknutí až na kost v příjemně teplé, ale zato prudké noční bouřce, hektolitry zlatavého moku. A taky Antiperle. Po tolika letech. No věřili byste, že se tyhle bonbóny ještě vyrábí?

Do hloubky pak řešení otázek ohledně studia i bydlení, nejspíše brzké stěhování pryč z privátu, malování vizí pro zbytek léta, po dlouhatánské době záchvěvy tvůrčích projevů, jakési zdravotní obtíže, humorné plánování našich budoucích spolčených dní v jednom městě s H., nekonečně mnoho reálných, avšak opravdu podivně a nepravděpodobně působících situací, tiché přihlížení, kterak se snad všem lidem v okolí rozpadají až dosud spokojené a stabilní vztahy.
A já musím mít samozřejmě vždy něco extra, tak mám k tomu jako bonus i rozpadlý MP3 přehrávač. Umřel. Nadobro. Včera. Smutek je ještě čerstvý. Katastrofa světového formátu. Odpočívej v pokoji, můj nejmilovanější. (Kdo z čtenářů mi chce přispět na nový?)

A hlavně několikrát probíraná otázka, jak je proboha možné, že snad všechny osoby široko daleko najednou v tomto období prožívají nachlup to samé. Ty samé otázky, ty samé patálie, ta samá rozhodování v těch samých situacích. Jeden by si připadal jako v nějakém podivném filmu.

Pan Osud holt nějak letos při onom kuchtění našich životů zapomněl (Náhodou či záměřně? Kdo ví...) na kuchařku a všechny doporučené postupy, ingredience začal do hrnce házet čistě namátkově a navíc páté přes deváté. Co z tohoto experimentálně improvizačního eintopfu nakonec hodlá vzniknout?

Kardiologický rozbor příspěvků

Nemohu si pomoct, ale když se tak letmým okem dívám na všechny své příspěvky na tomto blogu situované, nabývám dojmu, že se téměř většinově týkají nějakých srdečních záležitostí. Chlapů nebo Berlína.

Fajn. Tento tedy nebude nijak převratnou výjimkou.

Sedím na privátě, chystám se vydat do krámku přes ulici na lov poživatin, jen tak relaxuji, prohlížím si fotky... A opět si potvrzuji, že jsem kdesi ztratila srdce. Ano, Berlíne, věř, že si za tebou zase jednou dojedu... Für immer...
Události posledních několika týdnů až měsíců mě neustále jen utvrzují v tom, že tohle je opravdu asi nejperspektivnější řešení.

Písničky XI

Immer noch wach - Tanzwut

Po předešlém víkendu tu po ránu poslouchám muziku, dodávám tělu tolik potřebnou energii v podobě snídaně a mžourám před sebe tak rozespalýma očima, jako už dlouho ne.
Hm. Výstižnější to už asi být ani nemůže.

<sub>"Die Nacht geht zu Ende
Doch es kann noch so viel passieren
Wir können jetzt noch nicht schlafen
Komm lass uns weiter ziehen

Wir haben uns lang nicht gesehen
Schon lang nicht mehr so viel gelacht
Wer weiß wenn's mal wieder so ist
Und wir sind immer noch wach

Noch lang nicht genug
Und immer noch wach
Das Leben gespürt
Getanzt und gelacht
Noch lang nicht genug
Und immer noch wach
Es kann so viel passieren
Am Ende der Nacht

Es ist völlig egal
Das ist eh nicht normal
Das hat keiner geahnt
Das war so nicht geplant

Wir sind immer noch wach"</sub>

Denní heslo č. XIV

"Co jsem slyšela o alkoholu ve Švédsku, tak to spíš bude očistný abstinenční víkend.
To se tedy budeme muset zabavit jinak. Jak vypadjí Švédi?"

Masters of Rock 2009 IV

Neděle 12. 7. 2009

Přibližný průběh našeho posledního dne jsme s M. plánovaly již předem. Bude totiž ten nejdelší a fyzicky nejnáročnější a bylo tedy více než vhodné, vytyčit si alespoň základní strategické body pro jeho co nejzdárnější prožití a hlavně přežití.

Zmíněné body jsme si stanovily přibližně nějak takto:

• Přečkat úspěšně den
  
• Pěkně se bavit
  
• Moc se neunavit
  
• Přiměřeně se věnovat točenému moku
  
• Bude-li v danou chvíli čas a nálada, možná se dostavit na vystoupení Eluveitie a Die Happy
  
• Večer se probojovat na přední místa u Arch Enemy (Toť M. přání. Já na hudbu ve stylu "Uargh, uargh, trr, trr, grrr!" přece jen moc nejsem.)
  
• Celý festivalový program zdárně zakončit u Europe, nejlépe u jejich Final countdown
  
• Horká medovina na rozehřátí v průběhu chladné noci a na posilněnou k balení našeho haraburdí a ke skládání rosou promáčeného stanu někdy nad ránem
  
• O půl paté stihnout mašinku
  
  
• A hlavně: VYDRŽET CELOU NOC VZHRŮRU, KDYŽ UŽ TY VLAKY JEZDÍ TAK ZKURTIZÁNOVANĚ!!!

Probuzení, černý oděv, snídaně s přídavkem mravenců zdarma jako bonus, ranní očista, prašná silnice vedoucí k reálu likérky. Než se rozhodneme, co dál, je třeba zkontrolovat, zda-li se po dobu naší nepřítomnosti něco závažného nestalo. (Jestli se třeba nerozdává pivo zcela gratis, jestli se kvůli mně nevrátil Einhorn s nabídkou sňatku [ehm], jestli se nezměnil rozpis autogramiád nebo tak něco)
Naznaly jsme, že až na několik nově padlých Toi-Toi bojovnic vůbec nic, tak jsme usedly ke stolkům v blízkosti plzeňského stanu, natankovaly plnou nádrž a vydaly se do Vizovic. Cestou naše fotoaparáty zaměstnala interesantní podívaná, a to, kterak nějaký pan metalista krmil u řeky chumel nutrií. Malé kačenky jsme již dnes však nepotkaly. Dost možná, že skončily na grilu u jednoho z mnoha stanů.

Bylo rovněž nutné jít sbalit stan, jež tu pro M. zanechal J. Vtipná situace. Opravdu vtipná. Plátěný příbytek tohoto typu jsme ani jedna jakteživ nestavěly, natož nepěchovaly do minitaštičky k němu přináležící. Opodál navíc postávalo stádo lehce těžce vygumovaných Poláků, kteří si nás očividně spletli s televizí, jen čuměli a bavili se.
Ano, uznávám, že pohled na svě sympatické slečny v miniaturních kraťáskách stojí za to i bez toho, kdy vyhazují ze stanu asi tak tisíc flašek od Coca Coly (Brrr!!!), sto krabiček od cigaret a následně svádí úporný boj kdo s koho s fůrou hmoty a kapesní brašničkou. Ale pomoct mohli. Ponaučení: Příště stany balíme jen v okolí Němců. Tak.

Poté procházka vesnicí, jež se během těchto pár dní díky přívalu tisíců lidí hravě změnila na město, povídání, smích, vítr ve vlasech, zlaté červencové slunce, odrážející se v našich zelených očích, sms zprávy s A., kterýžto byl pracovními povinnostmi donucen letos zůstat doma, radost, další pivko někde v ulicích, fotografování, léto všude kolem nás i v nás. Zastavit tak čas... Kéžby tak tyto čtyři dny nikdy neskončily... Čtyři dny naprosté a nepopsatelné radosti, štěstí a spokojenosti.

Dnešek utekl jako voda. Blížil se večer a spolu s ním i M. tolik očekávaní Arch Enemy. Protlačit se dopředu, aby si M. mohla svou idolku Angelu Gossow prohlédout pěkně zblízka. Vše je v úžasné rovnováze. První den vše započato mým rozplýváním se nad Einhornem a nyní to vše končí u mé spolustanovnice a jejího prolévání slastných slin nad Angelou. Inu, proč ne.
Hudba zmíněné skupiny mi sice nic neříká, ale živé vystoupení se velmi podařilo, atmosféra byla skvělá (Až na pár neodmyslitelných tupců v kotli) a ani já nemohu zapírat skutečnost, že koncert byl výborný a vyluzování takových skřeků budiž bez větších cavyků prohlášeno za umění.
Poslední zakvílení a zachroptění písnička, potlesk, M. majíce v očích radostné slzy. Odliv z davu. Dbaní na pitný režim. Návrat k hlavní stagi. Závěr. Europe. Všechno na světě má svůj konec, tak i tito Masters of Rock. Bohužel. Pro nás zúčastněné, naši bandu, se ale pojem MoR 2009 zapíše do šedé kůry mozkové nesmazatelně hluboko.
Europe rovněž výborní. Klasika s velmi početným publikem. Final Countdown na závěr. Moje osobní písnička léta 2007 opět přichází nyní, kdy je celé léto se všemi jeho pocity i událostmi na chlup stejné. S M. jsme si tento song vychutnaly až do morku kostí. Hlasité zpívání, pivo, cigarety, stále sms s A., objímání, oči zalité slzami naprostého štěstí. Potlesk!

Rozloučení s areálem. Tak zase napřesrok! Vydání se směrem ke stanu. Času jsme však měly požehnaně, tudíž padlo rozhodnutí, udělat si procházku po Vizovicích. Původní plán převržení Toiky vzal z důvodu přemnožení příslušníků státního orgánu v jejich okolí za své. Horká medovina. Příjemný rozhovor s lidmi u stánku a panem medovinářem. Fotografování při okupaci slovenského auta, fotografování při objevení bagru a jeho následném důkladném prozkoumání. Děti si hrály, očekávejte průtrž.
Baterka a pěchování našeho navlhlého megabordelu do krosen. Ono roztřídit ve dvě hodiny ráno do dvou batohů samé černé věci opravdu není žádné pošušňáníčko.
Poté přišel na řadu stan jako takový. S tím naším však nebyly takové trable, jako s tím J. Své senzační áčko (I když toho času pěkně promáčené), na které nedám dopustit, totiž zabalím bez problémů.

To byla ještě ta lepší fáze noci. Krize přichází. Odvláčení zavazadel k vlaku. Příšerná bolest zad a kyčlí. Před čtvrtou hodinou ranní. Blíží se značná ospalost a ještě značnější vyčerpání. A bude hůř.
Narychlo vybílení ještě nějakých zásob jídla. Energie bude potřeba víc, než kdykoliv jindy.
Rozednívání nad obzorem. Zima. Rosa. Vlak. Únava. Strašná únava. Nástup.

"Už ty lístky radši nachystej... Kdyby přišla ta paní píchací..."

Mikrospánek. Přestup. Mé tělo přímo řve po své dávce kvalitního spaní. Absťák. Bolest v každé buňce mého těla. Obdiv všem lidem, kteří vydrží nespat klidně i dva - tři dny v kuse.
Další vlak. Hlava klesá. Chrr... Chrr... Cílová stanice!!! Náš výlet je tímto definitivně skončen. A veškerá euforie vykoupená utrpením.

A to jsme ještě nevěděly, co všechno přijde dál, až po takovémto ráji na zemi padneme rovnýma nohama do reality všedního dne...

Písničky X

Wahnsinn - Die apokalyptischen Reiter

Život je šílenost. Nic víc, nic míň.

<sub>"Der Wahnsinn lebt in mir
Wie ein freudiges Tier
Der Abend ist noch jung
Und es giert die Lust etwas Wahnsinniges zu tun.

Lass uns unseren Wahnsinn leben
Der Phantasie ein Stelldichein geben
Lass uns das Himmelreich auf Erden leben
Das Universum aus den Festen heben.

Vermählt im Geiste auf unserer Reise
Auf das der Wahnsinn Leben heiße."</sub>

Věci, co potěší

"Máloco stojí za to, aby sis kvůli tomu kazila ten pěknej úsměv."

Jsem poslušná slečna, pěkně se výše citovaným výrokem řídím a dobrá nálada se mě tak drží již déle, než 24 hodin. Děkuji. Radost často udělají i ty nejmenší maličkosti.

Poselství?

"Dreh dein Leben..."

Člověk si takhle navečer pokládá zásadní otázky... Co v životě? Co s tím vším? Jak dál? Kam dál? ... A jen tak si mimoděk klikne na jednu fotku, co je zrovna po ruce... Fotku z Berlína... A na ní stojí zrovna toto. Berlín. Dreh dein Leben. Hm. Že bych opravdu měla letos napravit svou předloňskou chybu? A co na to Jan Tleskač?

Masters of Rock 2009 III

Sobota 11. 7. 2009

Když po dvou bujarých a velkolepých dnech na hudebním festivalu leze člověk ráno v poledne ze stanu a první, co uslyší, je: "Áá, dobré ráno, holky! Jen pojďte, pojďte... Už vám točíme pivo", tak by nejraději strčil hlavu do písku. To mi věřte. Toliko k úvodu toho snad nejlepšího dne ze všech prožitých. Držte si klobouky, jedeme dál.

Během cesty do areálu jsme potkaly mého kamaráda, kterého jsem již dlouho neviděla a o to více se na něj těšila. Prohodili jsme pár příjemných slov, pochválila jsem jeho nový letní sestřih (A mlčky oplakala osud jeho dlouhých loken) a v duchu si sama pro sebe již poněkolikáté sentimentálně konstatovala, že opravdu vypadá jako roztomilý medvídek. Bylo ale načase se s ním zase na nějakou chvíli rozloučit, jelikož nás už H. a O. čekali na našem obligátním srazovém místečku u nudlí.
Přivítání, překvapení ve formě šoku, obdržení dalšího piva. Lidi, notak! Vždyť je teprve poledne!
Dlouho jsme ani s nimi nepobyly (Jen jsme si všichni stihli na vlastní kůži prožít pivko a horolezení na ne zrovna nízkou římsu pod střechou kvůli znenadání propuknuvšímu dešti), jelikož jsem pojala jako svou mravní povinnost odběhnout si na vystoupení Mňágy a Žďorpu, neboť prošvihnutí např. písniček Hodinový hotel a Nejlíp jim bylo zahraných live bych si asi neodpustila. M. byla kupodivu spokojená. Ačkoliv toto není muzika podle jejího gusta, rozhodně nemohla slovům zahraných songů odpárat jistou, i nás osobně se týkající, životní výstižnost. A toto byl, prosím, náš jediný koncert tohoto dne. Polovina Mňágy. A i tak se obě shodneme v tom, že dny jako tato sobota by se měly tesat do kamene.

Tímto okamžikem se rozjela naše soukromá zábava. Nezúčastněný těžko pochopí vše. Polotmavý Master na cestu, fotografování u Jelínka, rozebírání krásy všudypřítomných metalistek,

(Já: "Hele, M., všímáš si, že ty slečny tady jsou buď extrémně krásný nebo extrémně hnusný?"
M. : "Abych řekla pravdu, taky jsem se tu nad tím už několikrát pozastavila."
Já: "To by mě tedy zajímalo, kam asi tak spadáme my." *smích*

...

Náhodná slečna: "Ehm... Promiňte, ale... Víte, hrozně se líbíte mému příteli... Myslíte, že bych vás s ním mohla vyfotografovat?"
M. : "Tak. A tady máš odpověď.")

...pochod kolem areálu, půllitr Černé Hory, něžné pusinkování s M., plánování společného spolustudia v jednom měste s H., lezení po kolejích (Kterého jsem se raději neúčastnila, jelikož jsem sebekriticky konstatovala, že po množství chmelových nápojů v tomto dni bych se nejspíš poroučela mezi pražce), O. zkoumání jedné z padlých Toi Toi bojovnic a následné skupinové foto uvnitř (Ano, strategicky jsem se ujala místa fotografa, než abych se k té věci měla přiblížit), téměř romantické houpání v houpací síti s O. (Zbytek kolektivu nám výslovně odmítal donést další pivo! Ts! Očividně mi bylo záviděno, že jsem měla ta privilegia, spočinout v houpačce s někým, kdo má tak krásně modré oči), salvy smíchu, křeče v břiše od smíchu, slzy smíchu...
Poté ještě fotbálek, kde jsme daly naše ženské síly dohromady a oba chlapy pořádně rozdrtily (A M. odhodila tašku do rozlitého piva), ale aby jim to nebylo líto, tak jsme je následovně pěkně nakrmily a napojily.
Rovněž jsme stihli za pomoci H. kšiltovky a slunečních brýlí parodovat hip-hap-hopová individua, jenže... Jenže všechna zábava musí jednou skončit. A jak se říká, přestat by se mělo v nejlepším. Tak bylo učiněno i zde. Pánové nám museli na vlak.
Než tak ale učinili, věnoval J., kamarád od O., výsostně svůj stan do rukou M. Nechtělo se mu jej skládat a tahat domů. Taky dobře. Prostorný stan pro tři se na příští festivaly bude výborně hodit.

Střih. Nádraží. Vlak. Loučení.

M. : "Takhle jsem se neloučila ani s mužem!"

Mávání. Tisíce pusinek posílaných vzduchem na všechny strany. Přesvědčení, že si vše napřesrok opět zopakujeme. Nikdy nic nebude stejné, ale věřím, že s takovouto společností to bude dokonalé vždy a všude.

M., horká medovina, stan, spacák, mravenci, spinkání. A i pan Smutek tam s námi té noci kdesi byl...

Masters of Rock 2009 II

Pátek 10. 7. 2009

Na druhý den jsme se s M. probudily kolem poledne. Noc byla náročná. Jakožto správné milovnice přírody jsme se o svůj plátěný příbytek rozhodly podělit s pár ušáky, komáry a kolonií mravenců. Můj spacák byl navíc evidentně ušit z výhodně lubrikovaného materiálu a kdybychom neměly stan, tak sjedu dolů k brance jako po bobové dráze.
Po ranní hygieně jsme se vydaly do areálu. Již krátké zhodnocení situace přineslo naznání, že po dobu naší nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo, následovala cesta do Vizovic. Cesta za kulturou, kávou/čajem/horkou čokoládou a hlavně porcelánovým wc a tekoucí vodou.
Až jsme skončily s šišlavým obdivem malých kačátek na místním potoce, namířily jsme si to po loňských zkušenostech do Zámecké čokoládovny. Následoval černý čaj a horká čokoláda s chilli. A záchod s koupelnou. A neodbytný podnapilý pán uvnitř podniku, jenž dle jeho slov nepotkal krásnější dívku nežli mě a musel se tudíž se mnou nechat asi natřikrát vyfotit. Za běžných okolností by se chlapec potázal se zlou, nicméně jsem toho dne měla nezvykle dobrou náladu a zakázala si ji kazit nějakým slivkomilcem.

Poté opět areál, hudba nic moc, pivo dost. Začínalo se ale citelně ochlazovat a zvolily jsme proto strategickou pauzu v podobě návštěvy stanu s cílem nabalení teplejších svršků. Mezi vraty náš však nevybíravým způsobem zadrželi hostitelé spolu s moravskou pohostinností a počali do nás nalévat další piva, přičemž jsme se zpět k dění festivalu vracely v ještě veselejší náladě, než v jaké jsme odcházely.

Kde se vzala, tu se vzala, přihnala se bouřka. Naštěstí nic velkého či příšerného jako loni. Hlavní spršku jsme si s M. přečkaly v tlačenici pod plzeňským stanem. V okamžiku, kdy dav znovu počal připomínat spíše pěchování sardinek do konzervy a déšť se počal stávat vcelku snesitelným, naznla M., že bude lepší se trhnout a jít se pobavit na vystoupení skupiny Korpiklaani, aneb dle mých slov Veselých podnapilých trollů.
Koncert byl, jak již mé titulování napovídá, veselý. A to nejen díky našemu obsahu krve v alkoholu. Lidé v dešti tančili na plastových kontejnerech a my dvě pobaveně hopsaly mezi kapkami deště. Tvorba přesně taková, jak ji popisuje M. :

"Já si dokážu živě představit, že na jejich hudbu kalíme v nějakém irském pubu, tančí se na těžkých dubových stolech a pijí se hektolitry piva z masivních korbelů."

Po podnapilých lesních mužích přicházeli na řadu Dragonforce, na něž nás po svých nekonečných ódách zlákal O. Nutno kvitovati, že skutečně předčili naše očekávání a že nám velmi padli do ucha. Poslouchatelné, svěží, rychlé. Ano. Chválíme skupinu a děkujeme za dobrý tip.

Kolem půlnoci se však kvůli bouři začalo ochlazovat v míře větší než sibiřské a následovala tak naše dobrovolná a opětováná deportace do teplých spacích pytlů. Cestu nám navíc zpestřovali pánové, nabízející při každém našem průchodu horkou medovinu. Tato situace se stala během těch pár festivalových dní takřka pravidlem.

Masters of Rock 2009 I.

...aneb ten nejlepší festival, co jsme kdy zažili. (A možná i zažijem)

Tak jsem se přece jenom odhodlala k tomu, abych sepsala menší report a shrnula ty čtyři úžasně strávené dny do pár článků. Snad nebude opomenuto nic důležitého.

Čtvrtek 9. 7. 2009

To bysme s M. nebyly my, aby se nám alespoň deportace na místo činu nezamotala. Původně bylo smluveno, že nás tam odveze T., jak již loni suverénně sliboval. *Ehm, ehm* Jakobych ho znala málo. Cokoliv je slíbeno, to automaticky není dodrženo. Tentokrát autu propadla technická a nejelo se ani do... Prčic.
Naštěstí se mu ale podařil sehnat jeho kamarád, který byl tak moc hodný a ujal se toho. Výjezd byl stanoven na deset hodin dopoledne, jelikož jsme se s M. včera dohodly, že přes den nenachází vhodný spoj a k nám do města přifrčí až o půl dvanácté. Fakt, že nemyslela půlnoc, nýbrž druhý den dopoledne, zdál se v důsledku docela průserový.
Vše se ale zvládlo díky tomu, že ze strany firemního vedení nakonec ještě proběhlo zdržení v kanceláři, takže nás tu M. přece jenom ještě šťastně zastihla a mohlo se bez problémů vyrazit.

Cesta bezchybná. Ti dva celou cestu v autě kouřili (Což mi tentokrát ani v nejmenším nevadilo. Měla jsem z cigárpuchu kupodivu velikánskou radost. Přehlušoval totiž tu odpornou vůni do auta, ze které jsem se málem opětovně shledala s pirohem, jež jsem si dopřála na svačinu.), řešila se také výstava The Bodies a hlavně se neustále povídalo o Německu. Kamarád od T. pracuje pro Němce, já jsem v Německu skoro jako doma, tak jsme si vyměňovali zážitky, jeden přes druhého se rozplývali a plánovali si tam budoucnost.

"Já bych v Německu bydlet nechtěl. Asi bych prostě nemohl. Ono je tam všechno dokonalý, všechno funguje minimálně tak, jak má, standardně ještě mnohem líp... To není jako u nás, kde nefunguje vůbec nic."

Jako bonbónek navíc budiž bráno to, že náš šofér byl skutečně chlap k nakousnutí a my se tedy měly na co se zájmem dívat.

Protože konexe jsou, jak známo, dobrá věc, podařilo se nám kromě odvozu zajistit i to, že jsme si mohly vlézt na zahradu k jedné zdejší rodině a postavit si tam v klidu a bezpečí stan. Kemp přilehlý k areálu nám stačil vloni. Do stejné řeky přece nevkročíš dvakrát, natož do stejné žumpy.
Honem, honem, kolíky, tyčky a stan, honem, honem, vybalit, převléknout a tradá do areálu! Prošvihnout autogramiádu In Extrema by pro mě mělo jistě tragické následky.

S autogramiádou to nakonec perfektně časově vyšlo. Dokonce se před ní stihlo i uvítací pivo s H. a O. (Už od začátku kolem sebe samý chlapy, to nezní špatně!), s nimiž jsme se přes internet již několik měsíců předem domlouvali, že se zde sejdeme a festivalu budeme užívat plnými doušky společně.
Jen jsem, abych se přiznala, nucená připustit, že si vůbec nevybavím nějaké naše seznamování, protože můj téměř pubertální běh pro Einhornův podpis mi veškeré vnímání času a prostoru dokonale pomátl.

O. : "To je to fakt taková láska?"
Já: "Nee, to není taková láska... To je samec!"

Ooo, mám autogram! Ooo, pozdravili jsme se! Ooo, mám fotky! Ooo, on byl takový kousíček ode mě! Ooo! OOO!!! A nyní, ehm, utřít sliny a pěkně zpátky do věku, jež je uveden v mém rodném listě.

"Dala bych si tři piva, dvě cigára a jednoho Einhorna. ... Taky třikrát!"

V úvodu nás do veselé nálady hodilo nejen pár Plzní, ale také vystoupení Fleretu a chvíli po něm i samotné skupiny In Extremo. Toho jsme se však účastnila bez M., která šla tou dobou pečlivě vystávat frontu na autogramiádu Nightwish.
In Extremo předvedli perfektní show, nicméně docela škoda, že bylo ještě světlo. Předloni vystupovali za tmy a jejich efektům to lichotilo o poznání více. Beru to ale pozitivně a za světlo jsem také ráda. Hlavně díky tomu, že jsem se dosytosti mohla kochat pohledem na zpěváka.

Hláška dne:

"Já jdu dopředu! A nezajímá mě, že nemůžu!!!"

Neexistuje totiž žádný racionálně odůvodnitelný fakt, jak je možné, že jsem se přes ten hermeticky uzavřený dav probojovala až téměř k pódiu.

Toliko k těm příjemnějším věcem. Nyní obraťme list a pomalu, ale jistě se přesuňme k oné autogramiádě Nightwishů. Děs a hrůza! Bez debat to nejhorší, co jsme na celém festivalu zažily přežily! (Kam se hrabou i všechny ty smrduté Toi-zařízení) Podpisovky jiných skupin probíhaly relativně v klidu, ale to, co ta banda fanoušků tupců předvedla zde, se nedá vůbec titulovat slušnými slovy. Rvali se, jako by šlo o život, předbíhali, tlačili se, lepili se, v davu se nedalo ani nadechnout, natož se jakkoliv jinak pohnout.
V důsledku jsme s M. nabyly dojmu, že jsme odtud odcházely o 5 cm vyšší a o 5 cm užší a rovněž jsme se shodly na tom, že sardinky v konzervě mají narozdíl od nás ještě příjemný komfort.
Ale podpisy máme. Splaceno vlastní krví a téměř rozlámanými žebry.

Vrcholem dneška bych koncert Nightwish jako takový. Vrcholem mekotu. Jinak se totiž zpěv té jejich blonďaté kozičky nazvat nedá. Jejich starší alba jsem milovala a miluju dosud. Novou tvorbu až tak extra neznám. Co ovšem předvedli naživo, budu nucena nekomentovat. Radši. Tedy spíše co předvedla ona, zpěvačka. Ostatním členům skupiny nechci křivdit. Proti jejich hraní nemohu nic vytknout.
Kdyby si slečna hleděla sebe, svých písniček a svého hlasového rozsahu, mohlo být vše mnohem lepší. Jenže její pokusy o dohnání Tarji... Ehm, huh. *Kašly, kašly* Zoufalost a trapas. To už je skoro jako by se řidič Trabantu snažil tvářit, že jede v Mercedesu a věřit, že rozdílu si nikdo nevšimne.

Už ani nevím, jak a zda vůbec jsme poté se zábavou toho dne všichni pokračovali. Konkrétně si vybavuji jen to, že jsme se šly s M. odměnit černým Masterem a poté ještě naposledy na chvíli omrknout stage. Zrovna na ní hrála nějaká nevímjaká německá skupina a ve chvíli, kdy jsme přicházely, říkal uvaděč do mikrofonu, že další písničku s nimi zazpívá i sám pan Einhorn osobně.

Já: "Ooon mě hleeedaaa!"
M.: "Samozřejmě, Rebečko. Hledá. Pojď, pojď, půjdeme."

Po půlnoci se definitivně rozhodly odebrat do stanu.
Cestou jsme však na zahradě natrefily na tatínka od oné naší hostitelské rodiny, kterak si před spaním dopřává jointa. Eh? Tak tohle vypadá na opravdu zajímavý festival!
S ním jsme se ještě na nějakou dobu zapředly do veselé debaty o nás, o celých Masters of Rock, o Vizovicích, o tom, že na zítřek plánují rodinnou bečku, o tom, že po jointu se dobře spí... Jenže to už jsme usínaly i bez jointa a tak jsme naznaly, že spacáky volají. Dobrou noc.