Byrokreténie

Nadevšechno miluji náš stát. Jen si nejsem jistá, jak to udělat, aby mi v té porci ryzí lásky a ještě větší dávce ironie neutonul notebook.

V září mi vyprší platnost občanského průkazu. Na tom by nebylo nic až tak neobvyklého. To se stává i v lepších rodinách. Jenže ejhle, nedávno se k mým uším doneslo, že do zahraničí mě nemusí pustit, pokud bude mít moje občanka tři měsíce do propadnutí.
Fajn. Ještě že jsem tento zákeřný fakt zjistila relativně brzy. Blíží se léto a nikdo neví, kam mě pneumatiky autobusů zanesou. Půjdeme si tedy nechat udělat novou. Ale co to? Slečna za přepážkou byla sice velice milá, leč co je mi to platné, když po mě za vystavení dokladu chtěla 100 korun? Prosím?!

Ze všech těch nově nabytých informací jsem si málem sedla na zadek na onu vycíděnou podlahu magistrátu. Takže pěkně popořadě:

• Skutečnost, že vám prochází doklad totožnosti, vám v této zemi nikdo předem neoznámí
  
• Skutečnost, že vás nemusí pustit do zahraničí, pokud vám do tří měsíců doklad propadá, vám mohou oznámit až pánové v uniformách v okamžiku, kdy stojíte na hranicích a máte rezervovaný hotel mimo republiku
  
• Pokud si necháváte vystavit nový občanský průkaz dříve, než dva měsíce před propadnutím stávajícího, platíte sto korun českých
  
• Na vystavení nového průkazu čekáte měsíc

V zahraničí je zcela běžné, že jsou obyvatelé předem písemně informování o brzkém vypršení platnosti dokladů, či že se mají dostavit na očkování nebo kamkoliv jinam. U nás nikoliv. U nás aby si člověk hlídal všechno sám a pokud náhodou nějakou drobnost přehlédne, bude potrestán.
Příště se raději vydám na Cejl, nechám ji zmizet a nebudu platit ani bžum. Jak by řekl klasik: "Velebnosti, jdu blejt."

Léčba

Já: "Měla bych si nastříkat do krku."
T. : "A že jsi se neozvala už odpoledne?"
Já: "To asi proto, že potřebuji antibiotika a ne probiotika."

Vabank

Hrála vabank.


Vsadila více než svůj život. Vsadila svůj sen.


Na jednu kartu.


Na kartu, pro niž její existence a touhy byly očividně jen vzduchem.


Což v danou chvíli netušila.








Prohrává.

Potěšení

Nepříjemný pocit na kyslíkonosných trubkách se postupně rozšířil nejen na zbylou dýchací soustavu, ale i do krku a následně za pomoci vlezlé bolesti pomalu paralyzoval celé tělo. A jelikož naše spolubydlící u sebe přechodně z dobé vůle ubytovala paní Angínu, asi začínám tušit, odkud vítr vane. (Ještě nechrochtám, takže chřipka to nebude)
Dnes jsem se tedy z posledních sil vsoukala do jakýchsi svršků, co ležely nejblíže mé nemocí znavené ruce, a poháněna neodbytnou myšlenkou na to, že pokud si dnes nenakoupím, budu zítra zkrátka hlady, se vydala do deBilly za účelem vyměnit pár barevných papírků na poživatiny.

Ejhle, co by se jeden nenadál! Jako stařenka nad hrobem jsem se sešourala ze schodů a vyplazila se ven, do sluncem zalité a lidmi přímo přelité ulice. A tam, mezi korzujícími davy, spočinuly mé zraky na něm. Jakýsi (Mně bohužel neznámý) mladý muž. Jeden z oněch ztělesněných ideálů.
Jen co jsem svou úžasem odpadlou sanici zvedla ze země a jazyk zase narolovala zpátky tam, kam patří, přistihla jsem sama sebe, že se najednou pohybuji prostorem jako ladná éterická víla a ne jako rozpadající se umrlec, který má navíc místo mandlí dva pulzující tenisáky. Bioparox asi poletí do koše. Místo toho si naordinuji 4x denně něco takového.

Relax

Poslední uplynulý pátek platil za téměř dokonalý květnový den. Více takových do reperoáru a musela bych si do uší obstarat dobře padnoucí Kotex, jelikož by mi z nich přímo tryskalo štěstí. Na první pohled se možná nedělo nic převratného a světoborného, žádné výhry v jackpotu Sportky, ani jmenování císařem říše celosvětové se nekonalo, ale krásné počasí, sluncem zalitá krajina, pohoda, přátelé, kamarádi, známí i neznámí kolikrát vydají za mnohem víc. Štěstí si prostě za prachy nekoupíme.

Transport štěněte autem a následná procházka po březích přehrady. D. za volantem, juchající štěně téměř přiškrcené mnou, já, snažící se zabránit štěněti v sebekatapultaci dopředu na palubní desku, téměř přiškrcená pásem. Následné procházení v přírodě a doznání, že mé poskákané, ocintané a maličkými tlapkami potetované kalhoty se již jistě těší do pračky ještě více, než-li moje vyprahlé (A pobolívající) hrdlo na vychlazený hrnek.

Navečer sebeočištění a sebeoprášení a následný rychlý přesun na jedno pšeničné. Tentokráte opravdu jen na jedno, neboť na zahrádce začalo po proběhnuvší bouři docela nepříjemně přituhovat. Jelikož jsem i bez tohoto prochladnutí měla už pár dní v dýchacích cestách pocit, že na mě jdou přinejmenším souchotiny, doznaly jsme s H., že je nejvyšší čas na odevzdání oběživa panu kasírujícímu a hledání jiného stínu pípy.
Ten se neobešel bez nepříjemností, jelikož najít v páteční podvečer volný lokál, je téměř nadlidský výkon. Navíc... Najít v páteční podvečer volný vhodný lokál je pak osmý div světa a najít v páteční podvečer volný vhodný lokál s nabídkou dobrého piva dokonce prakticky nemožné. Štěstí v podobě známé z univerzitiního diskuzního fóra se na nás však zcela náhodně usmálo od posledního zpola obsazeného stolečku v naší oblíbené kavárničce. Třikrát sláva!
Společnost se ukázala jako nadmíru příjemná (V podobě této známé) a nadmíru sympatická (V podobě jejího spolupracovníka). Čas uplynul rychleji, než voda v pražském metru před sedmi lety. Nejvhodnější chvíle na zaplacení a odchod směrem k plánovaným ohňostrojům nám již jaksi ujela v Pendolinu.
Ani už nevím, jak se to v tom shonu všechno semlelo, ale úprk z kavárny, kdy mě za ruku s veselým smíchem, povykováním a nadšeným těšením na vybuchující rachejtle, táhl jakýsi neznámý mládenec, se zapomenout opravdu nedá. Po nekonečném kličkování mezi hustými davy se nám otevřelo volné nebe a my si tak mohli konečně vychutnat cíl naší dnešní stezky, cíl, na nějž jsme pro samou zábavu a zlatavý mok málem zapomněli.

Jo, spontánní akce jsou výborné ty nejlepší. Doufám, že si při nejbližší volné příležitosti střihnem repete. Už se předem těším jako malé děcko na houbové Hami a následné růžové slony.

Přichází čas

Dělat zásadní rozhodnutí a ještě zásadnější kroky. Žijeme jen jednou. Tak.

(Ne)vím, kde se to ve mně bere

Navzdory uběhlým dnům, jež by se hodilo počastovat přirovnáním skutečně dokonalé, v sobě začínám pociťovat bodavou posmutnělost, lehce říznutou zoufalostí, steskem po domově, pochybami a přikořeněnou ještě bůhví jakými bolestně negativními emocemi.

Proč? Sama sebe se ptám. Ano. Nacházím i něco málo odpovědí. Odpovědí, u kterých si nejsem jistá, zda-li je opravdu chci nacházet a zpříma se na ně podívat. Jestli chci a hlavně jestli to dokážu.

Při pohledu na kalendář chtě-nechtě začíná cosi ve mně ronit slzy. Jako by něco řezalo mé nitro na kousky. Dva roky zpět. Blížila se doba, během níž se rozhodlo o tom, že jsem nyní tady a ne jinde. Problém jest v tom, že se poslední dobou ptám sama své duše, své mozkovny i svého srdce, jestli jsem i přes to všechno krásné, pozitivní a nenahraditelné neudělala chybu.

Zamyšlení nad budoucí profesí

Já: "Zvažuju dráhu alkoholika nebo masového vraha."
H. : "Pojď na medicínu, tam můžeš být obojím."

První máj

Byl první máj, lásky čas...

Já: "Ty jsi mě nepolíbil pod třešní!"
T. : "Ok, mám podat kompot?"