Soumrak padá

Jsem dřevo a můj orientační smysl se pohybuje v záporných hodnotách. Jinak si totiž dost dobře nedovedu vysvětlit výsledek svého dnešního výletu na kole.

V jednu chvíli kdesi za devatero parky a devatero kebaby sebekriticky naznám, že už jako docela stačilo, sil už moc nezbývá a bude lepší to otočit, načež samozřejmě suverénně pokračuju ještě asi hodinu zběsilým tempem na úplně opačnou stranu a kdyby mě posléze cedule s varovným nápisem "Schönefeld ->" na můj omyl neupozornila, pravděpodobně jsem došlapala až do Prahy.

Těm nahoře toto na rozdíl ode mě nestačilo, tak si společně odhlasovali, že to bude chtít ještě nějaký efektivnější závěr, vlivem čehož jsem navíc jako bonus notnou chvíli bloudila v obrovském lese / parku, kde mě nakonec k smrti vyděsil vozíčkář na elektrickém (ještě to tak!) elektrifikovaném křesle, který se zjevně zhmotnil ze vzduchu těsně za mnou. O tom, jaká mě jímala hrůza, že se setmí dřív, než se odtam vůbec vymotám a já tak zůstanu trčet kdoví kde v nekonečné zeleni (kde určitě straší), ani nemluvě.

Nicméně bylo pěkné zas a znovu sledovat, jak se skutečně každá část města liší rázem - a tedy jednoduchá legenda pro případ, že se mi podaří ztratit v relativní blízkosti místa bydliště:

• Je-li tu hodně stromů, je to Treptower Park / Plänterwald.
• Je-li tu hodně ošklivých paneláků, je to Lichtenberg. 
• Je-li tu přespříliš exotično a dopravní předpisy jsou něco jako cizokrajná bakterie, je to Kreuzberg.
• Je-li tu konečně zase jako u lidí, je to Friedrichshain. Halelůja.