Když jsem to přesně před týdnem na internetu objevila, zdálo se to všechno ze začátku jako něčí pokus o vtip. Nechtěla jsem to nikde zmiňovat, neb mi to všechno přišlo pravděpodobné asi tak, že vám spadne na auto zlatý meteorit a ani vašemu přibližovadlu neškrábne lak.
Pokus o vtip to nebyl, moje halucinace také ne.
V tuto chvíli mohu narovinu otevřeně prohlásit, že se mi přihodila nejšílenější, nejméně pravděpodobná a nejhaluznější věc v mém dosavadním životě.
Nyní se, milé děti, pohodlně usaďte, teta Rebeca vám poví pohádku na
Za devatero znečištěnými řekami a devatero vyhaslými továrními komíny... Byla jednou jedna Rebečka. Rebečka, jejíž hudební znalosti končily kdesi u
Jak si jistě každý normálně smýšlející člověk dokáže představit, pokud dítě do něčeho nutíte, vypěstujete mu k oné věci averzi minimálně na mnoho let dopředu, v horším případě do konce života.
Takže nad všemi těmi individui v mikinách Nirvana, mučícími kytaru, si po celou dobu dospívání pohrdlivě odfrkávala.
A této Rebečce bylo jednoho typicky ohavného březnového dne nabídnuto, aby se spoluúčastnila nějakého koncertu nějakých revivalů v nějakém klubu. Inu proč ne, řekla si. Píchnout toho dne nebylo zhola do ničeho a trocha kultury ještě nikoho nezabila. Tedy... snad.
Zde to, milé děti, všechno začalo a odtud to již mělo rychlý spád.
Během vystoupení první skupiny začínala pociťovat jakousi nepříjemnou frustraci. Najednou si z ničeho nic uvědomovala, že neumí hrát na žádný nástroj. A že ji to vlastně i tak nějak... mrzí.
Po krátké pauze přišla na minipódiátko další skupina... A Rebečka věděla, že je ztracená. Zamilovala se na první pohled jako malé dítě (nebo veliký puberťák).
Přišla tam (Nebo spíše byla přinesena) ONA. Basová kytara s velkým B.
V tu chvíli nastaly krušné chvilky pro celé širé okolí Rebečky. Nemusela být onou kytarou ani praštěná přes hlavu, aby na ni celý večer zírala, mluvila o ní celý zbytek dne, celý další týden, měsíc, dva a aby jí vyčlenila čestné místo ve svých příbězích a bůhví, co všechno ještě.
Jo, občas lidem něco prostě z ničeho nic padne do oka. Toto byl přesně ten případ.
Čas plynul, zimní marast postupně přešel v rozkvetlostromový máj, později i odrostlokvětostromový máj a Rebečka byla zvána na další kulturní akci. Tentokráte se jednalo o autorské čtení.
K přednesu básní toho večera zajišťovaly doprovod dvě kytary a v Rebečce poprvé v životě uzrálo mocné odhodlání k tomu, aby se na onen ostruněný aparát rovněž naučila hrát.
Byla však poněkud na pochybách. Těch šesti strun se přeci jen docela děsila. V živé paměti totiž měla, jak zoufale se s nimi pokoušely její drobné ruce bojovat v prvním ročníku gymnázia na lyžáku.
Pohled jí zklouzl na kytaru vedle. Ano. To bylo ono. Při tomto pohledu začala sama sebe vnitřně uklidňovat, že čtyři struny by možná i zvládla.
Páteční autorské čtení se postupně přehouplo ve víkend a následně i v pondělí. V ono úchvatné pondělí, kdy se Rebečka z ničeho nic probudila ve dvě ráno a již nezabrala. Uvelebila se tedy k počítači a po téměř roce ze zvědavosti nakoukla na Aukro.
Když tu náhle...
...přišel šok.
V jedné aukci z ničeho nic uviděla ji. Basová kytara z onoho březnového večera zdobila jakýsi inzerát.
"To bude jistě jen nějaké ilustrační foto," uklidňovala se Rebečka a jala se onu aukci rozkliknout.
Čím více informací si tam přečetla a čím více vyzjistila od prodávající, tím více byla ubezpečená, že se nejedná o ilustrační foto, o vtip ani o nějaké falzum. Vážně to byla ona osobně.
Jenže co teď? Účet na Aukru Rebečka nevlastní. Ona sama totiž ze zásady nevěří lidem ani nákupům přes inzeráty či internet, nebo nedejbože kombinaci všeho výše zmíněného.
Začala přemýšlet. Ano, většinu času se tak citlivý orgán, jako její mozek, nenamáhá zatěžovat, neb se jedná o orgán příliš cenný. Nyní však pro to byla ta pravá chvíle.
Vzpomněla si, že jedna její dobrá přítelkyně účet na Aukru vlastní. Relativně nedávno si totiž stěžovala, že trička poslední dobou nějak nejdou na odbyt.
Bingo!
Tento aukční server má sice jistá pravidla, nicméně účel světí prostředky a tak šla pravidla pro tuto chvíli stranou. Jediné, co Rebečka věděla, bylo to, že ji chce a jen tak se své lásky na první pohled nevzdá. Na náhody tohoto typu totiž již dávno přestala věřit. Pokud se tam basa vyskytla proto, aby ji získala, pak ji získá, ať se děje cokoliv. A pokud ne... Svět se nezboří.
Proběhlo supertajné sdělení uživatelského jména a hesla, supertajné udělování tipů na přihazování... A zbýval ještě celý den a kus k vypršení času aukce.
Pondělí a úterý byly u chuďátka Rebecy vykoupeny daní z porušení pravidel serveru. Nervozita, křeče v břiše, klepání rukou a vědomí, že ona je na dosah ruky a bude se o ni muset rvát s dalšími lačnými přihazujícími supy. Jak tohleto dopadne...?
Čím více se den D, hodina H, minuta M a skunda S blížily, tím více nerovzita stoupala... A stejně tak o to méně klesalo Rebečky vnitřní přesvědčení, že by to byla zrovna ona, kdo by danou aukci mohl vyhrát.
Vypršení aukce bylo již na dosah. Písek přesýpacích hodin se neúprosně sypal. Od pomyslného gongu Rebečku dělilo jen něco málo vteřin.
"Nepůjdu výš jak na 2 000... Ok, tak 2 200... Sakra... Dobře, dobře... Přinejhorším si půjčím, ale nad 2 500 nejdu... Kruci! Vy dva tam! Okamžitě s tím přihazováním přestaňte! Ta je moje! ... Dobrá tedy, tak 3 000, ale to už je maximální strop!" Zněl její vnitřní monolog.
Přes ICQ naslouchala radám zkušenější majitelky půjčeného účtu: "Dělej! Přihoď maximální strop! Okamžitě!!! Máš posledních pár sekund!"
Nakonec se odhodlala a přihodila ještě mnohem víc. Klik!
...a průser.
"Byl jste automaticky odhlášen..." Tma před očima. Krve by se v ní nedořezal. Tak tedy sbohem... Nejsme si souzeny.
Střih.
Jakési pudové jednání, okamžitý návrat do reality a víra v zázrak. Otevření druhého okna, login, přepnutí do původního okna, refresh, klik...
Zavření očí. Ať to dopadlo jakkoliv, za pokus to stálo. Doběhla do cíle, vyčerpáním padla do písku a nebyla si jistá, zda chce vidět, jestli je v něm první, druhá, nebo jestli se nemýlí a opravdu v tom cíli je.
"Gratulujeme, jste uživatel s nejvyšším přihozením..."
Ne! Není možná! Rebečka nevěřila vlastním očím. Málem odpadla ze židle.
Ano, již pochopila. Poprvé v životě. Aukce jsou adrenalinový sport. Byla zpocená, rozcuchaná, připadala si jako zpráskaný pes, ale přeze všechno se cítila, jako by právě zvítězila na Olympiádě. Pocit, jaký v tu chvíli zažívala, se nedá s ničím srovnávat.
Popravě řečeno ale stále ještě nemohla uvěřit. Říkala si, že na to, aby to všechno byla pravda, je to až moc... Haluzoidní a nepravděpodobné. Neskutečné. Nebude věřit, dokud basu nabude držet ve svých vlastních rukách. Prostě nebude.
Čas plynul, předání bylo domluveno... A bez problémů proběhlo.
Komunikace naprosto bez problémů.
Sice došlo k onomu zapovězenému půjčování účtu, což Rebečku to upřímně mrzí, ale rozhodla se, že to všechno dodatečně uvede na pravou míru.
Slečna/mladá paní prodávající byla velice příjemná a Rebečka se tak díky ní možná zbaví své naprosté nedůvěry v nákupy přes internet.
Krása. Rebečka tímto převelice děkuje jak své malé tajné anonymní pomocnici, tak milé prodávající.
A má rovněž pocit, že kdyby všem zúčastněným někdo tehdy v onen večer onoho koncertu povídal tento příběh, asi by se mu sborem vysmály.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
A proto, milé děti, nevěřte na zázraky. Spoléhejte na ně!
Dodatek pod čarou: Hlavní postava z pohádky od toho dne aktivně pracuje na silné redukci výdajů za jídlo a pití a kompletním vyrušení výdajů za artikl zcela nepotřebný, aby měla za co koupit kombo, kabel, popruh a takové ty potřebné věci kolem. Rovněž také neustále čumákuje u internetových stránek a diskuzí s basovou tématikou, aby nejlépe věděla, co dále to do.
tak tato pohadka se mi velice libi. doufam, ze rebecka bude stastna ;)
OdpovědětVymazattva mala anonymni pomocnice ;)