Byl to krásnej týden. Ale prostě až moc dlouhej. A to zdaleka ještě neskončil. Ach jo.
Do rodného města jsem se tentokrát opravdu těšila. Ostatně asi poprvé v životě. V Berlíně prostě není burčák. Pak jsem chtěla zase vidět a naživo prohodit pár i více slov se svými blízkými, bližšími a nejbližšími, s nimiž mi to vzhledem k chvatnému odjezdu a fůře práce na obou stranách posledně nevyšlo. Taky si vyzvednout narozeninové dárky. A především - tentokrát jsem věděla, že to je jen výlet. Pár dní a zase pryč.
Už před lety jsem říkala, že je mi to město těsné. Zlatá klec se zlatými mřížemi. Jistoty, ale škrtící a smrtící řetězy.
A taky prokletí v podobě mé nadmíru vyvinuté dlouhodobé paměti. Nevím sice, co jsem dělala včera či předevčírem, zato při průchodu ulicemi jasně vidím a bohužel i cítím to, co jsem v oněch konkrétních místech dělala kdysi. Tady jsem si před dvaadvaceti lety hrála s dědou. Tuhle jsme jako děti chodily na kaštany a támhle jako odrostlejší spratkové zvonili na zvonky. Tam mě v jedenácti pokousal pes. V této skrýši jsme si jako zvídavá robátka školou povinná zaujatě prohlížela první pornočasopisy. V rohu této budovy byla naše třída na základní škole a v tomto skleníku jsme po sobě házeli rajčata. V tomto klubu jsme strávili mládí a opakovaně pak na druhý den sami sobě přísahali, že nás tam už nikdy nikdy neuvidí. A opakovaně se v něm seznamovali a následně si nechali lámat křehká pubertální srdéčka. Tu byl pro změnu klub, kde jsem zapálila popelník a barmanům se to moc nelíbilo. Doteď netuším proč. Touto trasou jsem dva roky jezdívala na gymnázium. Zde bývala lavečka, které nechám vystavět pomník, protože mi krátce po maturitě zásadně změnila život. A vůbec, maturovala jsem přesně v den jejího svátku. Na těchto schodech jsem ležela uprostřed noci, koukala na hvězdy a přála si zastavit čas. Za vedlejším rohem jsem rok poté bydlela a vytvořila si k tomu místu hluboký vztah. Tudy jsem před pěti lety šla na tenis s vědomím, že u sebe mám krom rakety a mobilu leda hovno, zatímco mé klíče vesele trčí ze zámku na opačné straně. (Cože? Za dva dny to bude přesně pět let? Oh, c'mon!) A taky jsme tam dříve po nocích cestou z restauračních zařízení a klubů podnapilé hladily toulavé kočky. V těchto ulicích jsem před dvěma lety uprostřed parného léta pobíhala s hokejkou a hrála hokej s ponožkou. A říkala cosi o hezkých očích. Zde ještě předloni pracovala kamarádka, která je toho času u svého přítele na Bahamách. A zítra jdu na koncert do klubu, kde jsem prožila asi své první oficiální rande. Asi bych to pak celé měla jít ještě zakončit do hospody, kde jsem dostala své první kopačky (a kupodivu i pěkně férově na náš tehdejší věk, z očí do očí), aby byl vesmír v rovnováze.
Jak jsem tu byla vždycky dlouho, stávala jsem se vůči všem těchto vlivům lehce imunní. Útočily na mě převážně v melancholických a nostalgických náladách. Nyní jsem však vypadla z pole působnosti. A při návratu dostala na tlamu v plné síle.
Už kdysi jsem prohlásila, že pokud mě nezabije rakovina, pak vlastní emoce. A opětovně nad tímto kývám hlavou...
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: