Tour de Deutschland (Teil 5)

Köln am Rhein

První dojem z tohohle města se u nás dvou diametrálně lišil. A navíc právě naopak než u ostatních měst.

Já v Kolíně nad Rýnem už kdysi byla. Se školou. Jeden den. Jeden typicky březnový den kdy bylo navýsost odporné počasí, mlha, déšť a fuj. Do toho jsme byli hnáni jak nadmuté kozy nějakýma nehezkýma bočníma a špinavýma ulicema z nádraží do muzea čokolády... (Jediné zajímavé v naší trase tehdy byla katedrála, sex shop a Rýn) Ale i tak jsem na toto město úplně nezanevřela a celé ty roky si říkala, že mu přece musím dát ještě jednu šanci.

(Aneb za stejných podmínek jako kdysi v Berlíně a všichni víme, jak to dopadlo. Právě proto jsem věděla, že by to bylo nefér hodnocení a poslední bonusová šance prostě přijít musí.)

Takže tak. Probudila jsem se za tmy. Jeli jsme zrovna po nějaké široké, typicky německé hlavní ulici. Byla vlahá teplá noc a všude kolem osvětlené zahrádky, restaurace, kavárny, bary. A noční kluby, před kterými to žilo jedna báseň. Tohle je opravdu Köln am Rhein? Ten 'hnus'? Tohle je... paráda! Pohodová atmosféra, živé město... Z prvního dojmu jsem měla velkou radost. Nesrovnatelné.

Hostel rovněž ukázkový. Přijeli jsme těsně před zavíráním recepce, ale i když jsme svou přítomností mladíka za pultem, jež si již v klidu s nějakým kamarádem spravoval kolo, poněkud vyrušili, nedal na sobě nic moc znát a ochotně nás přivítal, věnoval nám mapu a provedl po celém hostelu. Poněkud nesrovnatelné s Amsterdamem, což? Totéž ostatní nocležníci i hostel jako takový. Společná kuchyňka, kam lidé mohli chodit na kafe, na čaj, na snídaně... všechno je všech. Ocenila jsem nápad, kdy na stole trůnila bedýnka na drobné, do které obyvatelé různých zemí mohli vhodit nějaké své a za to si vzít libovolné cizí, které jim padly do oka. Rovněž se mi líbil systém pokojů. žádná tuctová čísla, nýbrž malby. Africký pokoj, Skandinávský pokoj, Dračí pokoj, Kolínský pokoj...

Abych však nezapomněla zmínit onen první dojem, jež měl z Kolína J. Inu, krátce, stručně a hlavně slušně bych to shrnula do: "#$!#%!!&*##!!! Dopravní situace! ^#@$^!##!!*^ Parkování! ^%#$@#%$%$@^@! Parkování!!! #$@%#^$&@##! Parkování!!!"

V celém městě panovala opravdu strašná dopravní situace, überall jednosměrky, pomatené nefunkční semafory a předřažené parkování. A tak byl toho dne Kolín nad Rýnem prohlášen druhým nejhorším driver-unfriendly městem v Evropě... (Mnichovu asi jeho prvenství jen tak někdo neodpáře)

Než se nám podařilo najít volné místo (cenu jsme už vážně neřešili, poněvadž by nám dřív došel benzín), bylo již dávno po jedné hodině ranní. Pan šofér už odpadal únavou, ale i přesto se mi ho podařilo dokopad až k Dómu, čehož následně vůbec nelitoval, i když se mu tento nápad ze začátku, pravda, poněkud notně nelíbil.

Takže dodómovat, po cestě dopivovat a konečně spát.

Ráno příjemné, naši spolubydlící strašně fajn (Köln vs. Amsterdam - Nebe a dudy!), snídaně v kuchyňce pohodová... Nezbývalo nic jiného, než se odhlásit, přemístit k autu a ještě se následně chvíli projít.

Asi v rámci zachování jakési tradice se spustil slejvák jen co jsme opustili hostel. Procourali jsme střed města, vyfotili si Dóm i ve dne, nakoupili pohledy, prohlédli Hauptbahnhof (No jo, Češi se musí podívat, co je to vlastně ten vlak a to čisté nádraží...), zašli si i k Rýnu, nakoupili výtečné německé pečivo do zásoby... nabourali auto a mohli jet o město dál.

Stručné shrnutí: I jako neřidič musím konstatovat, že projíždění tímto městem bylo opravdu notně odrazující. Příště radím nechat auto daleko před Kolínem. Jinak město jako takové je zvláštní. Na jednu stranu jsem se v něm cítila hrozně pohodově a příjemně, na druhou stranu připouštím, že vizálně není nic moc. Jen Rýn a Dóm. Ale strávila jsem tam opět jen chvíli, takže příště si pěkně vyhrazuji prostor i na prozkoumání nějakých těch klubů, v nichž to žilo až do ranních hodin. Jo, líbilo se mi tam. Jo, chci se tam vrátit. Punkt.


Limburg

Další (a poslední) zastávku jsme plánovali až ve Frankfurtu nad Mohanem, ale udělali jsme neplánovanou výjimku. Cestou jsme totiž z dálnice zahlédli nějaké městečko, z něhož se tyčily krásné věžičky, tak jsme ten kostel jeli prozkoumat pořádně zblízka.

Ad dálnice: V této oblasti se krajina stává opět kopcovatou. Po několika dnech v naprosté placce dost změna. A po okolí Kolína, kde se vyskytovaly leda samé čadící továrny a smrduté fabriky, jsou zdejí louky a hluboké lesy ještě příjemnější změna.

Limburg je maličké město. A oproti Kolínu se zde parkouje za hubičku. Mimochodem, co se vám vybaví pod pojem typický německý kýč? Mně po tomto dni nejspíš Limburg. Jo, krásné křivolaké domečky (Asi stejný architekt jako v Amsterdamu. Nebo na stejných drogách.), příjemné restaurece se zahrádkami v ulicích, pěkný kostel a zahrady... ale tolik kýčů pohromadě se jen tak nevidí. Au.







Po krátkém provětrání a dobrém obědě v italské rastauraci se pokračovalo dále. Času málo a Frankfurt čeká.



Stručné shrnutí: Kýč sem, kýč tam, kýče kam se podívám. Maličkaté městečko. Pěkné a klidné. A jak to tak vypadalo, žije z turistů. Převážně z těch, kteří jedou z Kolína do Frankfurtu. Zákeřně je lákají na krásný kostel, ha!


Frankfurt am Main

Ve Frankfurtu jsem rovněž před lety byla. Šlo tehdy o můj historicky první pobyt v Německu. A trval rovnou dva týdny. Pro holku, která s němčinou tehdy začínala, to byl docela zápřah. Cestovat, chodit na jejich gymnázium... au. Ale nezabíhejme do minulosti, držme se návštěvy Frankfurtu léta páně 2011.

Fankfurt am Main byl stejně krásný jako kdysi. Nic moc se v něm za tu dobu nezměnilo. Nebo spíše vůbec nic. V Německu hodně nezvyklé. Na jednu stranu neproniknutelné pole gigantických prosklených mrakodrapů, na stranu druhou stařičké domy (Nebo radši řekněme repliky stařičkých domů. Po druhé světové z Frankfurtu zbyla jen hromada kamení.) na náměstí opodál.





Tohle město však není konstrastem jen co se budov týče. Na jedné straně zde vidíme chudobu, socky a bezdomovce, na straně druhé samé kravaty, obleky a elegantní dámy. Na první pohled patrné, že tohle je zkrátka centrum finančnictví a bank. Uznávám, že takhle krásné, vkusné a jak ze žurnálu oblečené Němky jsem dosud nikde neviděla. Kór v takovéto koncentraci! A největší zajímavostí mezi všemi těmi kravatami pro mě byl jeden usměvavý černý pán - sice oděný ve značkovém obleku na míru, v ruce kufřík... ale na hlavě měl zapletené dredy dlouhé až po zadek. Žádná křeč. A jde to.

Vyšplhali jsme si na vyhlídku, nafotili ten prosklený horizont, probrázdili mračna turistů a kravatopánů, nakoupili nějaké občerstvení a zase na cestu. Tentokráte však už ne hurá na cestu, neboť nás čekal již jen Český Absurdistán. Fňuk.

Míjeli jsme však ještě dvě zajímavosti: Nějaký tamní pivovar, který měl prosklenou stěnu, takže bylo vidět dovnitř a pak také jakýsi supervtipný obchod s obřím nápisem Obleky od 5 euro.

"Ha! Podívej se na tohle!"
"Obleky od pěti euro? Tak tady se zlevně odívají ti, co začínají."

Stručné shrnutí: Město, ve kterém je 87 % lidí v kravatouniformách, 10 % turistů a 3 % socek. Vypadá to tam krásně, hezké staré domy, čisté ulice, impozantní mrakodrapy, ale rozhodně bych se tam necítila dobře. Místo dobré leda na to tam ráno dojet, zaplout do firmy, párkrát dát na odiv svůj předražený ohoz, své Audi nebo BMW a zase odplout. V tomto smyslu opak Kolína. Krása není všechno. Jde hlavně o to, cítit se příjemně a to Frankfurt zase nějak extra nesplňoval.


Dodatek: Na území našeho Absurdistánu jsme se ještě na skok zastavili v Plzni, abychom se trochu občerstvili. Hned mezi dveřmi restaurace, ačkoliv v ní sedělo ještě dost lidí, na nás obsluha s protaženým rypákem houkla, že už chcou jako zavírat a že nám nenalejí ani jedno blbé pivo. J. ještě chvíli postával před chladničkou, že by si nakoupil nějaké pivní speciály domů, ale já jsem jen nahlas procedila, že až se v této zemi naučí obsluha chovat k hostům, tak teprve poté jim já začnu dělat tržbu. Zatnout zuby a nějak to tu ještě těch pár pátků doklepat.

Velebnosti, mezi tím jdu s dovolením blejt.