Ačkoliv jsem při psaní včerejšího příspěvku v mysli zabloudila kamsi do dob dávno minulých, čili gymnazijních, stále to byl zlomek toho, kolik času jsem milým středoškolským vzpomínkám věnovala dnes.
Procházela jsem se prosluněnými ulicemi, přežvykovala své oblíbené pečivo a snažila se nemyslet na již několikadenní neústupnou bolest hlavy a na včerejší večer, kdy mi bylo vyčteno snad i to, že mi nos roste mezi očima. Od těchto patálií všedního dne mi jako mávnutím kouzelné hůlky pomohla úplná maličkost. Po dlouhé době jsem potkala kamaráda, s nímž nás pojily čtyři roky školní docházky.
Zaprášený městský beton byl rázem zapomenut. Na rtech zářil úsměv a lebka byla od této chvíle plna vzpomínek. První školní den, lyžařský výcvikový kurz, cesty do školy a poté zase zpět, vysedávání na lavečkách vedle gymnázia, získávání nových přátel a zkušeností, ztrácení iluzí, výlety, akce, slučování gymnázií, smích, radost i slzy. Čtyři roky v jedné škole. Dva roky ve vedlejších třídách. A tři roky mojí beznadějné platonické zamilovanosti.
:-)
Což mi připomnělo, že o zmíněném lyžařském kurzu jsem v nějakých těch hormonami zmítaných šestnácti začala psát knihu. Mám nutkání ji po letech dohledat a zpětně se smíchem kroutit hlavou nad svými tehdejšími duševními, mozkovými a srdečními pochody.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: