Byl horký letní den...

...a celý svět se smál.
Tedy, vlastně mi není zcela znám stav koutků zobáků tučňáků kdesi v Antarktidě, nicméně já se včera smála téměř celý den. Tak výborná nálada za zmínku i úsměv rozhodně stojí. Když se daří, tak se daří.

Udělala jsem si menší výlet vlakem (A opět se jen utvrdila v tom, že vlaky jako takové sice miluju, leč valnou většinu osob v nich a na nádražích opravdu nesnáším), přičemž jsem byla s potěšením nucena konstatovat, že se ČD buď daly na dobročinnost, nebo paní píchací na dovolenou.
Při cestě do mé cílové stanice kolem mě průvodčí prošla jako by se nechumelilo (Což se tedy mimochodem opravdu nechumelilo. Sníh v srpnu by byl přeci kokosový a jemný jako nové Rafaelo a žádné lepivé koule se toho odpoledne z nebe k zemi nesnášely) a ani ji nenapadlo po mně chtít takovou banalitu, jakou je zakoupení jízdenky. Inu, dobrá.
Na místě dojezdu jsem prokázala jistý dobrý skutek, za který jsem byla velmi mile odměněna oranžovým papírkem s podobiznou učitele národů a jako bonus pozvána na něco k pití. Inu, ještě lepší.
Jízda železným ořem zpět se rovněž nesla ve znamení až neuvěřitelné štědrosti ze strany Drah. Paní průvodčí se tentokráte sice dostavila, ale až ve chvíli, kdy se celá š-š-š-hů-hů souprava nacházela v městském pásmu, tudíž jsem se na onu ženštinu v modrém jen přívětivě usmála a ukázala jí šalinkartu. Inu, senzace.

Navíc se ve mně kombinací toho (pro naši železnici typického) drncání, pohledu na sluncem zalitá pole a mnou tolik oblíbené (Upozornění: Zde se nejedná o ironii) vůně kolomazu a pražců probudila až neskutečná touha po cestování. Kampak asi vyrazím příště?
_{(Jen doufám, že si to tu nějaký přemoudřelý drážní zaměstnanec nepřečte a za x let po mně nebude podnik vymáhat penále o hodnotě několika nul za číslem navíc.)}

A protože se všechno stihlo nejenže na výbornou, ale hlavně včas, čekal mě ještě výborný večer se skvělou společností v podobě S., během kterého však téměř celé dvě stovky padly za vlast a naši žízeň.